...aneb jak jsem opustil pohodlí, rozum a osobní život ve jménu vývoje

Když se dnes ohlédnu zpátky, nechápu to. Ale tehdy jsem to chápal velmi dobře, což je o to znepokojivější.

Před dvěma lety jsem se dobrovolně zřekl pohodlného života ve firmě, která měla tak stabilní základy, že by se na ní dala stavět dálnice. Sídlila v sedmnáctém patře budovy, z níž bylo vidět na celé Brno. Po cestě jsem měl pekařství, kde každé pondělí mají veganské croissanty. Samotná cesta do práce mi trvala patnáct minut – i s tím, že jsem se dvakrát vrátil pro zapomenuté klíče.

Lidé tam chodili včas, prezentace měly jednotný font a místo slov jako agilita a synergie používali slova jako dovolená a výplata. Byl jsem jedním z mnoha. A to mi začalo vadit.

V té době se mi připletla do cesty malá webařská firmička. Zprvu působila neškodně. Nabídla mi přivýdělek – pár řádků kódu, tu a tam nějakou tu CSS třídu navíc. Vývoj, který by většina vývojářů z těch vyšších pater označila za něco mezi samoúčelným bastlením a trestným činem proti architektuře.

Ale bylo na tom něco romantického. Jako když zachraňujete zatoulaného ježka.

Zpočátku jsem pracoval pro obě firmy na zkrácený úvazek. Měl jsem vše: stabilitu i adrenalin. Ale jak jsem víc pronikal do vývojového oddělení té malé firmy, zhrozil jsem se.

Nepoužívali Git. Produkce byla napojená tak, že když vývojář na svém počítači uložil soubor, rovnou se publikoval. Prakticky neexistovala možnost, aby na jednom projektu pracovalo víc lidí zároveň. A když někdo přebíral práci po někom jiném, musel si vše stáhnout z FTP.

A tehdy jsem si řekl: Tady je moje místo.

Sám jsem se jmenoval frontendovým teamleaderem. Protože nikoho jiného to nenapadlo.

Uplynuly dva roky. Dneska v té firmě zastávám roli, které se v jiných firmách říká CTO. Firma mezitím prošla několika transformacemi a ne všechny byly bezbolestné. Ale frontendový tým se mi podařilo stabilizovat a povýšit jeho úroveň.

Slýchával jsem od vedení, že frontend je jediné oddělení, které ve firmě opravdu funguje a není potřeba do něj zasahovat. Což byla samozřejmě chyba – protože jakmile něco funguje, musí se to okamžitě změnit.

Jednoho dne si se mnou majitel naplánoval schůzku. Přijel ke mně domů s výrazem, jaký mívají chirurgové, když se chystají pacientovi oznámit, že mu omylem amputovali tu zdravou nohu.

Měl asi obavy, že budu chtít odejít, protože nastala potřeba velkého propouštění, která se dotkne i mých lidí.

Já ho vyslechl, přikývl – a navrhl, že jich propustíme ještě víc.

To ho uklidnilo. Mě taky.

Od té doby už nejsem teamleaderem, protože jsme provedli drastické změny v procesech. Každý projekťák má teď svého jednoho frontenďáka, který ho provází životem. I já jsem dostal svého projekťáka – tak jsem si myslel, že si konečně odpočinu.

Až do chvíle, kdy nastal čas meetingu teamleaderů a přišla mi zpráva od majitele, ve které se mě ptal, kde jsem.

Takže nyní řeším vše: přístupová práva, návrhy nových procesů, stížnosti vývojářů, stížnosti projekťáků, priority, budgety, proč Pepovi nefunguje deploy a jak to udělat, aby se ten font vykreslil na webu stejně jako ve Figmě.

Nemám čas na nic jiného než na práci. Osobní život je vzdálená vzpomínka. Něco jako Nokia s tlačítky.

Ale nesmím zapomenout na naši legendární rotaci COO. Jsme právě u třetího.

První si myslela, že rozumí vývoji, protože chodila s programátorem. Lhala víc než debugovací konzole ve starém IEčku a dokázala za měsíc najmout víc nekompetentních lidí než náhodný výběr z LinkedInu.

Druhá byla opakem. Rozumná, empatická, dokonce věděla, co je to Git. Ale psychicky to nezvládla. Někde mezi čtvrtým krizovým callem týdně a rozhodnutím, že budeme propouštět podle numerologie, jí došlo, že má život. A odešla.

Třetí je tu teď. Nový, zářivý, optimistický. Ještě nezažil páteční deploy. Ještě věří, že se dá všechno řídit přes tabulku v Excelu. Je to dojemné.

Ale já už na COO nevěřím.

Může to být trauma. Nebo jen zdravý instinkt. Ale když slyším „COO má nový plán“, dělám to, co každý zkušený vývojář: Přepnu Slack do tichého režimu a pracuji dál.

Třeba je to celé šílené. Ale víte co?

Nikdy jsem nebyl spokojenější.

Protože poprvé v životě mám pocit, že má moje práce smysl.

Možná jsme firma v plamenech, ale já mám v jedné ruce hasicí přístroj a v druhé plán.

A někdy prostě asi musíte shořet, abyste zjistili, jaké to je žít.

Napiš komentář