Není to tak dávno, co jsem se rozhodl, že bych měl začít myslet. Nikoliv však ledabyle a povrchně, jak bývá u myslících lidí běžné, ale pořádně - systematicky, koncentrovaně a ideálně s výsledky. K tomuto účelu jsem si pořídil krabičku kapslí s názvem MindLab Pro, což zní tak vědecky a futuristicky, že jsem měl chuť si k tomu rovnou obléct bílý plášť a začít si říkat biohacker.
Bílý plášť nevlastním, ale rozhodl jsem se alespoň sledovat vývoj nálady, výkonnost a schopnost soustředění. Vytvořit si něco jako biohackingový deník. Pro zahájení užívání nootropik jsem si proto zvolil naprosto obyčejné pracovní úterý. Nudné, šedivé a předvídatelné. Den, který neměl zanechat v historii ani šmouhu.
Nepovedlo se.
Seděl jsem u sebe v pracovně, zavřený ve třetím patře našeho domu. V přízemí je umístěné tlačítko ke zvonku, který mám vyvedený až do svého pokoje. Slouží výhradně pro účely kritických situací a pobavení Boba, který prostě rád mačká tlačítka.
Zvonek zazvonil jednou. A vzápětí hned podruhé. To už znamená, že se něco stalo.
Sešel jsem dolů s důstojností člověka, který si právě vzal nootropikum a očekává, že ho přivítá nově rozšířená realita. Místo toho na mě dole čekala panikařící sestra a velmi rychle vysvětlovala, že Quentinovi se po nechtěné ráně míčkem do hlavy protáčí oko. Veselý Quentin na mě jedním okem hleděl a vrtěl ocasem, zatímco druhým okem sledoval strop. Bylo jasné, že ten den nebudu přemýšlet o filozofii lidského potenciálu, ale o tom, jak rychle se dá dostat na veterinární kliniku.
Cestou tam jsem začal pociťovat první účinky MindLab Pro. Ne v podobě brilantních myšlenek, ale v podobě nekompromisně soustředěného stresu. Mozek, který obvykle v krizích spolupracuje s přirozenou otupělostí zbytku mého těla, se tentokrát rozhodl podat výkon hodný šachového velmistra. Začal simulovat všechny možné scénáře: co se stane, když se Quentinovi rozšíří hematom, co když přijde o oko, co když má vnitřní krvácení a nepřijedeme včas, co když nás pošlou domů s tím, že to nic není, a Quentinovi se v noci přitíží. Zároveň mi předhazoval návrhy řešení každé z těchto katastrof v reálném čase. Měl jsem pocit, že se mi mozek snaží opustit lebku. Jako by rostl a už neměl kam.
Na klinice mě ujistili, že Quentin nemá vnitřní krvácení a přežije noc. Oko mu vypláchli a doporučili mi zajít ráno ještě na veterinární oftalmologii. Po návratu se Quentin odebral uraženě na gauč - nebyl nadšený, že mu někdo svítil do oka - a já jsem si konečně sedl také. Otevřel jsem notebook s úmyslem využít alespoň teď působení nootropik k tomu, co jsem měl naplánováno od začátku - k práci.
Byl jsem již v klidu, bez stresu, bez zvonku, bez Boba. A najednou se obraz přede mnou změnil. Ne že by se něco skutečně pohnulo - ale jako by někdo výrazně změnil ohniskovou vzdálenost mého vnímání, plynule, jako ve filmu, když se zoomuje a zároveň se kamera vzdaluje. Ve filmařském průmyslu tomu říkají dolly zoom. Trvalo to všehovšudy dvě vteřiny, pak bylo zase všechno normální.
Pomyslel jsem si, zda bych teď neměl doktora kontaktovat já. Když jde o druhé, okamžitě jednám. Vytáčím číslo, běžím, zachraňuju svět. Ale když jde o mě… nemám s tím tak úplně naspěch. Takže jsem nakonec zůstal sedět. Díky fyzické únavě - a jisté absenci pudu sebezáchovy - jsem se spokojil s dedukcí, že šlo o stresovou reakci na předešlé události, zaklapl notebook a díval se na seriál. Naznal jsem, že si můj mozek zaslouží pauzu. Quentin spal. A MindLab Pro… stále běžel. Přepnul jsem proto Severance na Simpsonovi. Potřeboval jsem méně analýzy, víc žluté.
Další dny - pokud vše půjde podle plánu - budou, doufám, o něco nudnější. Rád bych sepsal další články, které budou plné dat, pozorování a lehce namyšlených teorií o mé kognitivní výkonnosti. Snad z mé klinické studie nevznikne nakonec dobrodružný román. A pokud ano, doufám, že Quentin zůstane pouze kolaterální postavou a ne hlavním hrdinou.