Od zahájení mé klinické studie uplynul týden.
Co se nálady týče, jsem nadále sám sebou.
Nečekal jsem zázraky, ale přesto jsem si trochu představoval, že začnu mít radost z bytí. Nestalo se. Ráno je ráno, den je den, večer je večer. Nezaznamenal jsem větší výkyvy ani změny. Slovo “větší” používám záměrně - u lidí s bipolární poruchou je nálada jako nájemník, který sice platí včas, ale nikdy nevíte, kdy vám přestaví nábytek.
Co se ovšem změnilo, je motivace.
Vždycky jsem si myslel, že člověk musí mít silnou vůli, aby začal uklízet. V mém případě to většinou znamenalo nejdřív důkladné zdržování - rituální vyčkávání, kontrola mailů, káva, drobné vnitřní zoufání, a pak… no… často už bylo pozdě a úklid se přesunul na další den.
Včera jsem ale ukončil práci o dvě hodiny dřív, jen abych už mohl začít. A ne jen tak - šel jsem do toho s výrazem “Tak jdeme na to!” Dokonce mě to pak bavilo.
Nicméně je fér přiznat, že úklid u mě ovlivňuje jeden vedlejší faktor: mám rád vysavače. Vlastním jich pět. Včera při venčení jsem se přistihl, že přemýšlím nad tím, co je to asi za vysavač, který slyším od sousedů. Možná nakonec nebylo přehnané, že si můj psychiatr do zprávy poznamenal “pět vysavačů”. (Četl jsem to, když jsem ji nesl k obvodnímu lékaři, aby mi mohl vydávat léky.)
Ale stejně mám pocit, že tentokrát mě ten úklid bavil víc než obvykle. A hlavně - začít nebyl problém. A to je novinka.
Zpět k tématu: Motivace je znatelně lepší. Ne v euforickém smyslu, že bych ráno vzýval slunce a vykřikoval “život je dar!”, ale prostě začnu dělat věci. Bez odporu.
Pokud jde o únavu, tam žádný rozdíl necítím.
MindLab Pro v tomto ohledu - zatím - nepřekonává můj přirozený denní rytmus typu “vstanu, chvíli pracuju, chci spát, dám si kafe, chvíli pracuju, chci spát znovu”.
Oproti tomu Vilgain Prodigy Power, který jsem zkoušel pár týdnů předtím, mě na tři dny proměnil ve svižného pracovního robota. Za to mohly nejspíš obsažené stimulanty - byl jsem rychlý, soustředěný, a třetí den jsem už skoro nemrkal. S mými léky na bipolárku si ale stimulanty příliš nerozumí, a navíc bych musel omezit nebo zcela vypustit kávu - což je hranice, přes kterou nepřejdu.
Soustředění je o kousek stabilnější.
Zatím žádná revoluce, ale přestal jsem si každých třicet minut říkat “K čemu to všechno je, stejně všichni umřeme.” A to se taky počítá.
Další pokračování zveřejním nejspíš po dalším týdnu, podle vývoje.
Budu nadále sledovat výkon, náladu a počet koupených vysavačů.