Jak mě v metru pustili sednout

„Mohl byste mě prosím pustit sednout?“ došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.
„Proč, máš ňákou kartičku?“
„To asi mám, jakou byste chtěl?“ vytahuji z batůžku peněženku.
„Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.“

Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, …

„To je vtip?“
„Žádnou jinou nemám.“
„Tak to asi budeš muset stát.“
„Ale já jedu daleko,“ nevzdával jsem to.
„Jak daleko?“
„Předaleko.“
„Co to znamená?“
„Předaleko? Dál než daleko.“
„Já vim, ale co to znamená…“
„To znamená velkou vzdálenost od bodu, ze kterého cestuji, do bodu, kam cestuji,“ vysvětloval jsem.
„To jsem pochopil, ale kam jedeš?“
„Daleko.“
„Víš co? Sedni si,“ vstal pán a pustil mě sednout.

Je to vždy jen souboj trpělivosti.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak v lidech vzbuzuji naději

Cestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup.

Takhle lidi fungují? Vzdají se svých cílů bez vynaložení všech svých sil? Bez využití všech možností? Nemohl jsem se na to dívat. Ne, nedovolím, aby byl svět takový. Na poslední chvíli vstoupil jsem do zavírajících se dveří a vší silou se je snažil udržet otevřené.

„Neházejte flintu do žita!“ skřípnutý ve dveřích zavolal jsem na ni ovlivněn slohem Čapkovy Továrny na absolutno, kterou v metru poslední dny čítám.

Paní stála zaraženě na místě a čekala, až mi dveře rozmáčknou lebku.

„Rychle, poběžte, už nemáme moc času!“ zavolal jsem hned znovu, moje šance na přežití se každou vteřinou krátily.

Paní se rozeběhla, pomohla mi na dveře zatlačit tak, aby se znovu otevřely – což mimochodem neudělal nikdo z mých fascinovaných spolucestujících – a nastoupila.

A já teď doufám…

Snad paní i všichni svědkové pochopili kontext mého jednání a uvědomili si, že když před vámi zavírají dveře, ještě to neznamená, že se do nich nemůžete pokusit vejít.

Snad jsem změnil svět.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem anektoval louku

Při venčení atakoval jsem starou babču herdou ramenem do ramene, úplný wrestling. Chtěla mi kopnout do psa, protože čuchal jejího psa. I přesto, že jsme šli pořád dál od nich a oni za námi. Ještě že jsem si pro Quentina šel a byl tak blízko, že když jsem viděl ten nápřah nohy, mohl jsem okamžitě zareagovat. Musím říct, že kdyby babča po mém zásahu spadla, což se skoro stalo, asi bych jí dal takovej ten wrestlingovej finiš se skokem a dopadem na loket.

Pak jsme se už jen staročeštinou vzájemně uráželi, dokud nebyla dehydrovaná a neodešla z louky. Sice jsem byl původně už na cestě domů a ona teprve přicházela, ale po tomto incidentu jsem musel zůstat dokud neodešla, abych jí dal najevo, že ta louka je moje.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem brečel v metru

Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.

„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“

Dík.

Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.

Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.


by hikaru Kategorie: RozhovoryŠtítky: , , , , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem se vypořádal s urážkou v Makru

Stál jsem v Makru u vstupu k samoobslužným pokladnám, byl jsem další na řadě. Před sebou nákupní vozík a v něm jednu krabičku sladkostí. Nákupní vozík jsem s sebou bral, jen abych se na něm po obchodě mohl dopravovat.

„Tohle fakt miluju,“ vynořil se za mnou mladý, asi pětadvacetiletý pán s nějakou slečnou.
„Proč to nekontrolujou? Měli by vydávat zboží po předložení živnostenskýho listu, jinak sem choděj takhle samý děcka a zdržujou!“

Rozhlédl jsem se a neviděl žádné děti. Dovtípil jsem se, že myslel pravděpodobně mě. Když jsem na něm zamyšleně ulpěl pohledem, jen nadzdvihl obočí a vykulil oči – pravděpodobně na znamení, že jsem se dovtípil správně.

Prohlížel jsem si ho.

„Vidíš to? Vidíš to, ale jo?!“ rozčiloval se pán ukazujíc na obsah mého vozíku.
„Děcka dostanou kartičku od taťky, aby si mohly jít koupit levný sladkosti, a mě zatím stojí obchod!“

Šokovaný, s pootevřenou pusou na něj koukám. Jsem minimálně o 4 roky starší než on, živnostenské oprávnění mám a kartička je na moje jméno.

To mě ponouklo. Nepřestávaje šokovaně zírat na toho pána natáhl jsem ruku a do vozíku pomalu shrnul okolo 30 různých čokoládových tyčinek z malého regálu hned vedle.

A pak jsem je všechny pípal po jedné.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem se ve vlaku nudil

V mém coupé je hrozná nuda, mí spolucestující jsou:

George – nevrlý pán, co mi seděl na místě u okénka a teď je zapšklý, protože u okénka jsem chtěl sedět já a hlavně: mám místenku.

Božena – starší paní s trvalou, co sedí u okýnka naproti mně a luští křížovku a jsem si docela jistý, že nejlepší přítel člověka na 3 není „DAC“.

Luboš a Týna – mladý spící nebo mrtvý pár.

Káťa – asi 14-letá slečna s tabletem, na kterém hraje hru podobnou Candy Crush. Před pár okamžiky dosáhla 486. levelu.

Ta jména jsem jim z dlouhé chvíle vymyslel sám, ve skutečnosti se možná jmenují jinak. Dávám tomu tak 30%.

Vedlejší coupé zatím obsadila mladá parta kluků, cca 20-24 let. Z jejich prostor slyším zaznívat živý hovor o akčních hrách, smích a občas nějakou vtipnou nadávku. A tak jsem vstal a šel za nimi.

„Čau… Máte tu místo? Můžu tu bejt s váma? Vedle je hrozná nuda…“
Polovina kluků na mě překvapeně, ale s úsměvem hledí a odpovídá, že asi jo, jasně. Druhá polovina se baví dál:

„No přesně, proto nesnášim konzole, vole, na tom se prostě nedá hrát.

„Tak jasně, to asi všichni. Asi neznam hráče – jako fakt hráče – co by jel konzole.“

Tak jsem zase vstal a šel zpátky. PlayStation 4ever.

„Já jsem to tak nemyslel,“ povídám osazenstvu svého původního coupé, jak dosedám zpět na své místo.
„Prosím?“ ptá se mě Božena a ostatní na mě zvědavě hledí.
„Já jsem ve vedlejším coupé řekl, že je s váma nuda.“
„Aha… To jsme tady neslyšeli,“ směje se Božka nejistě.
„Aha… Tak jsem to neřekl.“
Božena zase luští křížovku a zase si mě nikdo nevšímá.
„… Je to pes…“
„Prosím?“
„V těch prvních řádcích vlevo jste musela dát něco špatně, protože vám ve sloupečku ‚Nejlepší přítel člověka‘ nevyšel PES, ale DAC.“
Bohdana se na mě nuceně usmívá, zvedá si křížovku mimo mé zorné pole a říká: „No vidíte.“
„No…“ koukám na ni, jak zase luští, jak je George pořád zatrpklý, Jonáš s Týnou pořád spící nebo mrtví a Káťa bez přestání spojuje stejnobarevné dílky ve hře, pak zase na tu zvedlou křížovku.

„Teď už nevidím nic…“ hlesnu polohlasně, plácnu hlavou o sklo okna a jmu se pozorovat přírodu.

Je to tady samé pole.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem vzdělával úřednice

S nájemní smlouvou podepsanou v červenci vcházím na úřad, kde jsem si domluvil schůzku mimo úřední hodiny kvůli přihlášení trvalého bydliště.

Už dlouho nemáte jako nájemnce povinnost žádat o souhlas majitele nemovitosti. Jakmile máte jednou platnou nájemní smlouvu, máte plné právo přihlásit se k trvalému pobytu bez ohledu na případnou nevoli majitele. Nicméně toto na úřadě v Řeporyjích nevěděli.

„Tady je číslo, tak já ještě zavolám paní, jestli s tím souhlasí,“ prohlíží si úřednice nájemní smlouvu.

„A proč?“

„Abychom věděli, jestli s tím souhlasí…“

„Ale proč? Máte v ruce podepsaný originál nájemní smlouvy.“

„Ale to není oprávnění k trvalému pobytu.“

„To teda je.“

Úřednice se blahosklonně zasmála. „Ne, to není. To vás opravňuje k tomu tam bydlet, to ano, ale k trvalému pobytu potřebujete písemný souhlas, když nemáte majitelku s sebou.“

„Nepotřebuji, četl jsem to,“ vyjádřil jsem se klidně.

„To, že jste někde něco četl, neznamená, že to tak funguje v praxi. Praxe je něco jiného, mladý pane, víte? To zjistíte, až budete starší.“

„Takže tady operujete bez ohledu na platné zákony?“ zeptal jsem se ještě a nepochopil poznámku o věku.

Ale k paní úřednici se teď přidala druhá paní úřednice a bavily se spolu na můj účet. Když jsem něco namítal, docela mě ignorovaly. Chvíli jsem je tak pozoroval a zvažoval, co dál. V první chvíli mě napadlo, že mám u sebe na tři zapalovače a v batůžku lahvičku benzínu. Pak jsem ale jen ustoupil dva kroky nazad, abych tak vystředil svou osobu do centra místnosti, kvůli lepší akustice, a začal jsem z telefonu nahlas předčítat příslušné pasáže z občanského zákoníku.

Po dvou odstavcích jsem si konečně znovu získal pozornost obou úřednic. Teď ztichly a jen na mě mlčky soustředěně hleděly. Během čtení jsem jim věnoval pár pohledů, abych se ujistil, že stále poslouchají. A když jsem skončil, zůstal jsem mlčet a nechal to na nich.

„To vůbec nevim… Kde máme ty papíry?“ ptá se jedna druhé.

„Já nevim… Hele, zavolej Evě, ta bude vědět,“ odpovídá druhá první.

Eva věděla.

Trvalý pobyt úspěšně přihlášen.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Nesnáším slabé lidi

a lidi, co je litují…

Bože.

Život je těžkej. Vždycky říkám, že život je ta nejtěžší hra, kterou jsem zatím hrál. A že jsem si pravděpodobně na začátku zvolil moc vysokou obtížnost. A že i to nastavení gamy jsem posral a přes den je kvůli tomu všude moc světla.

 

Vidíte, jak to funguje?

1. Přiznání slabosti

2. Okamžité přijetí výhradní zodpovědnosti za vlastní pocity a obecně situaci, ve které se nacházím

3. Vtip

 

Prostě vám nedám vůbec šanci mě politovat. A takhle si myslím, že by to mělo být. A když budete brečet vy, taky si z vás udělám srandu a donutím vás se smát.

Ale pak se setkám s někým, komu ty vole umřel křeček a řekne to nahlas. A všichni okolo jsou jako „Ty vole, jemu umřel křeček. Tak to je silný.“ A já sedím mezi nimi a ptám se sám sebe, jestli to ten litující se a ti litující ho myslí vážně. Nevím, jak se v takové situaci zachovat, protože asi každý máme v minulosti nějakýho toho mrtvýho křečka – koupit si džungaráka je pořád dost levný. Někdo má za sebou takovýho křečka jednoho, někdo hromadu – neměli bychom se navzájem takovými informacemi obtěžovat. A už vůbec bychom kvůli tomu neměli být ve společnosti nějak upřednostňováni nebo někdo kvůli nám upozaďován. Proč by neschopnost poprat se s vlastním osudem měla z někoho dělat VIP?

A taky je úplně jedno, jestli vám ten křeček umřel sám (máte ztížené podmínky k žití), někdo vám ho zabil (někdo vám ublížil) nebo jste ho zabili vy (něčeho litujete).

Až se budete někde veřejně tvářit emotivně nebo budete blokovat šipky a informovat své okolí, že vás v dětství týrali, takže na to máte vlastně právo, nebo budete ze sebe jakkoliv jinak dělat kvůli tomu mrtvýmu křečkovi chudinku, mějte na vědomí, že možná se ve vašem okolí nachází někdo, kdo toho zažil víc a jen není takovej kus hovna, aby se kvůli tomu vyčlenil ze společnosti do odstavnýho pruhu pro neschopný.

Netvrdím, že nemůžete být nikdy smutní nebo že máte zapírat svoje pocity. Když se před vámi rozbrečí nejlepší kamarád, je to v pořádku – od toho jste kamarádi a pravděpodobně nejlíp víte, co dělat a říkat. Ale vážně považujete za nutné sdílet to na facebooku a nechat se plácat po ramínku? Nebo naopak takové lidi litovat, objímat a vyjadřovat jim jakkoliv emoční spoluúčast? Vážně máte pocit, že nějakým R.I.P. příspěvkem lze uctít něčí památku? A pokud souhlasíte, že ne, tak proč to děláte?

Včera jsem hrál s Domkem stolní fotbal. A protože ho umí podstatně líp než já, požádal jsem ho, aby na mě byl ve hře hodný. Prohrál jsem jen o jeden gól. Ale ten pocit ponížení, že jsem si snížil obtížnost jen proto, že jsem nebyl schopný se za ty roky hru pořádně naučit… další hru už jsem chtěl hrát normálně. Dal jsem asi šest gólů, z toho pět omylem do vlastní brány. Ale tu hru jsem si parádně užil.

 

Tak si dejte facku a jedeme dál.

 

Omlouvám se za nevybíravý slovník, ale potřebovali jste to.

 

Vlastně se to všechno dalo vyjádřit jediným screenshotem:

 


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , 2 komentáře

Pánská kosmetika

Přírodní parfémy – Péče o tělo – Péče o vlasy – Péče o obličej – Péče o ruce – Muži

Toto je výpis kategorií nejmenovaného internetového obchodu s kosmetikou.

Jako bychom my snad neměli tělo, vlasy, obličej a ruce zvlášť a byli jen nějaká sourodá masa hmoty s vlastním označením „muži“. Nemáme snad právo na výběr? Musíme brát, co nám dají a spokojit se s tím? Proč nám nabízí méně než ženám? Copak jsme něco míň?

Takové myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem do obchodu vstoupil. Jakmile jsem ve dvou minutách dokončil svůj nákup, poohlížel jsem se ještě po nějaké dámské kosmetice, kterou bych mohl věnovat. A najednou jsem se ztratil.

Čtyři různé kategorie, ve kterých bych nečekal rozdíl, dvacet různých výrobků ke stejnému účelu rozdělených ještě do dalších minimálně osmi vůní. Spojme s tím fakt, že všechny stojí plus mínus stejně a staneme se naprosto bezradnými.

Nakonec jsem tedy rád, že mužům bylo zařízeno v této věci takové pohodlí, kdy stačí kliknout v menu na položku Muži a vybrat si, jestli chceme vonět jako oceán nebo les… Je to velmi pohodlné a oceňuji, že se nemusím proklikávat tím miliónem kategorií. Dvacet výrobků se stejným výsledkem vynásobené čtyřiceti různými vůněmi a snížené pouze o počet cenových kategorií, ve kterých se nechceme pohybovat. Jak tohle může někoho bavit? Prostě se chci umýt, na co k tomu potřebuji 620 různých vůní? Stejně je nikdy neočucháte všechny, a tak ve skutečnosti nikdy nezjistíte, „jaká vůně je pro vás ta pravá„…


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , , , 2 komentáře

Jak v plném metru zachovat místo vedle sebe neobsazené

Bez zacházení do extrémů jako je záměrný zápach a podobně. 

Na začátku tohoto týdne jsem získal novou stálou práci v místě, kam mi trvá dopravit se z domova nějakých 40 minut času. Kromě toho, že je to poměrně dlouhá doba na to, aby se člověk nevlastnící čtečku hodně nudil, je to také dlouhá doba ke stání. A tak si sedám.

Bohužel pro mě – a pro většinu ostatních taky – jsem poměrně netolerantní člověk. Asi úplně nejvíc mi vadí neohleduplní lidé. Takoví ti, co vám do obličeje narvou svůj batoh, protože ho jaksi zapomněli připočítat k vlastní tělesné šířce, nebo do vás hrubě strkají, protože věnují veškerou pozornost sami sobě a následkem toho si vás nevšimli. Těchto lidí je v pražském metru většina a Domečkova cesta přeplněným vlakem, ve kterém měl zakoupené dvě místenky vedle sebe, mě přiměla zamýšlet se nad tím, jak docílit stejného pohodlí v metru, ale bez těch lidí s psychickými problémy okolo. Přeci jen, jezdím každý den přes dvě přestupní stanice, téměř z konečné na konečnou. A lidé se o mě celkem rádi opírají, otírají a tak podobně. Chtěl jsem, aby se sami rozhodli si vedle mě nesednout. Žmoulal jsem při těch úvahách v ruce noviny Metro a bezradně v nich hledal něco, co by stálo za přečtení. A když jsem nic takového nenašel a smířil se, že v ruce budu další půlhodinu žmoulat bezcenný odpad, napadlo mi – jak by se s takovým odpadem asi vypořádalo mé okolí, kdyby leželo na sedadle vedle mě?

Totiž logicky, lidé se neradi dotýkají odpadků, natož pak odpadků cizích. Pokud navíc noviny vedle sebe položím hned na začátku trasy, kdy v metru bývá málo lidí a většina z nich brzy vystupuje, nikoho by nemuselo napadnout, že jsem je tam umístil já. Nebudou mi tak spílat, že jimi zavazím. A jistě nebudou ani vykazovat tendence je uklízet nebo jinak odstraňovat.

Blíže k přestupním stanicím už bylo metro narvané. Má strategie se osvědčila. Lidé okolo se drželi tyčí, mačkali se na sebe, takticky uhýbali vystupujícím a šikovně zavazeli nastupujícím. Nikdo si ale vedle mě nesedl, protože na místě byly noviny, od kterých jsem se zdařile distancoval. Občas si někdo stoupl na špičky, aby se podíval, proč je vedle mě volno, ale každý došel ke stejnému závěru: ty noviny jsou neodstranitelné.

A tak místo toho, abych seděl vedle někoho obyčejného, normálního, kdo by se místa vedle ujal dříve, kdyby tam neležely noviny, musel jsem polovinu cesty protrpět vedle absolutní namyšlené vrtící se neohleduplné postarší blbky, kterážto jako jediná cítila se dostatečně na výši, aby seděla, neohlížeje se na nic a nikoho, a která noviny s opovržlivým výrazem zvedla a afektovaně zastrčila za sedadlo tak, aby už nikdy nešly vyndat žádnou dosud známou technologií a tento její čin byl tak upomínkou na její velikost ještě mnoha dalším generacím.

A proto říkám: nebuďte nároční. Protože v metru si místenku nekoupíte. Natožpak dvě.


by hikaru Kategorie: Články4 komentáře