Když říkáte, že nejste rasisti…

Proč vůbec zmiňujete něčí barvu pleti?

Třeba já mám obecně problém s lidmi. Pokud byste z nějakého důvodu rádi věděli, jaké barvy pleti jsou, z 99% je to bílá. S menšinami nemívám problém, ba naopak mi často pomáhají, když mě šikanuje bílá většina. Přesto, když někomu vyprávím o tom, co se mi stalo, necítím potřebu říct, že se jednalo o „bílé Čechy“. Stejně tak si všímám, že ani ostatní se takto nezmiňují, jedná-li se o ně. Jakmile se ale barva kůže o odstín vychýlí, sdělení tuto informaci obsahuje. Proč? Čím je to důležité pro příběh? Není komické, že většinou po této informaci následuje ještě ujištění „nejsem rasista“?

Když nejste rasisti, nemáte potřebu rozlišovat lidi podle barvy kůže a etnika. Tudíž ani vaše vyprávění tuto informaci obsahovat nebude, protože je to pro vás – a měla by být pro všechny – informace zcela neužitečná. Jako jediná výjimka mě napadá popis pachatele při policejním vyšetřování, protože pak by pánové z FBI neobviňovali měsíce nevinného černocha, když pachatelem byl běloch (očividně paní, co vypovídala, také necítila potřebu sdělit, že útočníkem byl běloch – nicméně v opačném případě by se barvu pleti vyšetřovatelé pravděpodobně dozvěděli v první větě).

Jsem toho názoru, že dokud se vyprávění vede takto, povede to vždy k předsudkům. A dost možná, kdyby ve zprávách zmiňovali rasovou a etnickou příslušnost KAŽDÉHO, lidé by si uvědomili, že problematická je v našem státě bílá většina.

Nejzajímavější mi na tom přijde, že se v Česku s aplikovaným etnocentrismem, kdy vypravěč informuje o barvě pleti (a zároveň o tom, že není rasista…), setkávám i mezi lidmi, kteří proti rasismu ve společnosti aktivně bojují. A protože vím, že s tím tedy asi nic nezmůžu, rozhodl jsem se, že to budu dělat právě naopak. Budu vyslovovat barvu kůže jedině tehdy, bude-li se jednat právě o ty hrdé bílé Čechy. Možná to bude někomu připadat natolik divné, že si uvědomí, že stejně divné je upozorňovat na barvu pleti i v ostatních případech.

Jako: „V tramvaji mě otravoval nějakej bílej chlap…“


Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku

…aneb netradiční recenze na JENA nábytek Brno – ul. Křenová

Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“


Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“


Jak jsem zjistil, že lidé lžou

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to – dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani. Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal. Přečíst „Jak jsem zjistil, že lidé lžou“


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“


Zužitkování mrtvoly

 Místo:  vedlejší kancelář ve firmě
 Čas:  29. 5. 2017
 Zápletka:  Kolegové něco slaví, všichni jedí někým donesené chlebíčky. Poté, co jsem s díky odmítl a následně byl nucen vysvětlit, že sundání šunky nepomůže, protože bych musel také sundat sýr, seškrábat pomazánku a nějakým způsobem vyseparovat E471 z té veky, to starší kolega zkoušel dál. Přečíst „Zužitkování mrtvoly“


Pozitivní reakce na negativní akci

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.

A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“