Jak jsem zjistil, že lidé lžou

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to – dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani. Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal.

Mezi pořady, které matka sledovala, byla často časová prodleva, kterou vyplňovala pořady, které by mohly částečně zaujmout i mě. Většinou to byly dokumenty o strojích, cestování nebo zvířatech na ČT2. V jednom z dokumentů skupina lidí očkovala volně žijící gorily a sbírala nějaké vzorky. Aby opice mohla být naočkována, museli ji ti lidé nejdřív dostat z koruny stromu. K tomu byli vybaveni narkotizačními puškami a velkými sítěmi, které natáhli pod stromem.

„Mami? A co když se ta opice do sítě netrefí?“ zeptal jsem se sledujíc, kolik prostoru pod stromem zůstalo sítí nepokryto.
„To se nemůže stát, to mají přesně vypočítaný,“ odpověděla mi matka tehdy s naprostou samozřejmostí v hlase.

V následující vteřině dopadla opice na zem vedle sítě.

„Bohužel ne vždy se podaří gorilu do sítě chytit, pak dochází k okamžitému úmrtí zvířete,“ komentoval nezaujatě dokumentarista.

A tehdy se to stalo. Nepamatuji si, co v dokumentu zobrazovali dál, protože to mnou otřáslo a do konce pořadu jsem už jen přemítal, proč se takové věci dějí. Ne ta mrtvá opice, byl jsem zvyklý z kriminálek. Ale z toho, že lidé lžou. Ne tak, jako když vám řeknou, že se zdrželi v práci, přestože byli v obchodě koupit vám dárek. Lžou zcela bezcílně. Neznají odpověď, tak si ji sestaví z nějakých svých předpokladů a nezajímají se o to, zda jsou ty předpoklady správné. Na základě těchto domněnek poté jednají a ke všemu je předávají dál jako fakta. Neověřují si prakticky zhola nic, stačí jim jejich vlastní přesvědčení a dokonce jsou ochotni se s vámi o jejich pravdivosti přít.

Uvědomil jsem si, že se v této věci nemohu na nikoho spolehnout a všechna fakta o světě si budu muset zjistit sám. A tak dodnes nevěřím ničemu, co jsem si sám neověřil, protože lidé jsou schopni si myslet, že nákupem vajíček z podestýlky dělají dobrou věc, ačkoliv je to stejné, jako kdyby v koncentračním táboře nasadili lidem před vstupem do plynových komor slušivé kloboučky.

Byla to ale devadesátá léta. Sice jsme každý vlastnil kartičku do knihovny, ale bydleli jsme v malém městě a některé tituly byly velmi špatně dostupné. Knihovna se nacházela až v centru a otevřeno měli jen pět dní v týdnu od rána do odpoledne. Ve škole nás dokonce učili zastaralé informace o historii a fyzice. Dalo se proto lidem trochu odpustit, když si vytvářeli své vlastní odpovědi, protože hledat pravdu bylo obtížné. Ovšem dnes neznám ani jednoho člověka, který by neměl přístup k internetu a přesto vídám lidi, kteří nevědí, proč jim z cibule slzí oči a ve veřejnoprávní televizi ve zpravodajství slýchávám slova jako „arabské jaro“, ačkoliv tento termín ve východním světě vůbec neexistuje a třeba džihádu se rozlišují tradičně čtyři druhy, z nichž jedním je například charitativní činnost.

A tak děkuji matce, že mi takto lhala a já si díky tomu mohl uvědomit to, co jsem si uvědomil, a naučit se přemýšlet sám za sebe. A dále jí vzkazuji, že už s tím lhaním klidně může přestat, protože jsem to pochopil už dávno před lety, když mi bylo pět.


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“


Zužitkování mrtvoly

 Místo:  vedlejší kancelář ve firmě
 Čas:  29. 5. 2017
 Zápletka:  Kolegové něco slaví, všichni jedí někým donesené chlebíčky. Poté, co jsem s díky odmítl a následně byl nucen vysvětlit, že sundání šunky nepomůže, protože bych musel také sundat sýr, seškrábat pomazánku a nějakým způsobem vyseparovat E471 z té veky, to starší kolega zkoušel dál. Přečíst „Zužitkování mrtvoly“


Pozitivní reakce na negativní akci

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.

A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“


Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

Přečíst „Mentální úroveň“


Fixy štěstí

S Františkem jsme si vyzvedli poštu. Mně přišel dárek pro něj, jemu zase dárek pro mě. Já ten jeho schoval na Vánoce, on mě podaroval hned. Byla to tuna super fixek různých tlouštěk  :love: Moc rád kreslím – a kreslím jenom fixkama.

Uběhla asi půlhodina, než jsem všechny řádně vyzkoušel, nahlas pojmenoval jejich přednosti a popsal, jak na mě která působí. Nikdo se mě o to nežádal, ale já rád objevuji a rád se dělím o zážitky z objevování. I když to ostatním možná nemusí připadat tak objevné. A po té půlhodině jsem na svém stole znovuobjevil ještě malou krabičku plnou krásných velkých nálepek… Přečíst „Fixy štěstí“


Jak jsem byl socha

V pracovní smlouvě mám napsáno, že mám iniciativně řešit problémy. Když se o něco takového snažím v rámci webových stránek, protože jsem webdeveloper, vždy se najde někdo, kdo se cítí být v tomto oboru více způsobilý a prosadí si vlastní názor. Třeba údržbář nebo uklizečka. Abych dostál svým smluvním povinnostem, hledal jsem tedy odvětví, které by mi dalo vyniknout. A každý den ráno musíme do patra procházet na schodišti okolo této nevzhledné… instalace. Přečíst „Jak jsem byl socha“


Medvídek v tramvaji

Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“