Procházíme s Bobem blízko okolo krámu s obří cedulí “HEDE kamna”.
Bob se najednou šokovaně otočí: “Hede? Co je to za obchod??”
Vždycky na něj jen fascinovaně mlčky hledím, čekám, jestli si přečte i zbytek, a přemýšlím, jak takhle může žít.
“Hej, Bobe, za tři minuty tu máš DPD. Běž si to dolů podepsat,” zavolal jsem na Boba z pokoje od počítače.
“Sebe nebo tebe?”
“Mě.”
“A jak tě mam podepsat?” objevil se v mých dveřích.
“Normálně jen příjmení, Hütt**bach.”
“Jako celý?” zhrozil se Bob.
“Stačí třeba H U T T.”
“Já myslel třeba jen velký H.”
“… Ok, to je jedno,” vydechl jsem rezignovaně.
“Jak se píše velký H?”
Za celou dobu konverzace jsem se na něj poprvé otočil a v šoku na něj zůstal hledět.
“Takovej ten houslovej klíč, žejo?” namaloval cosi prstem ve vzduchu.
Emoce.