Bob za mnou došel s dotazem, kde máme mák.
Znepokojeně jsem se na něj otočil a přemýšlel o tom, jak to musí mít v životě těžké.
“Už nemáme?” odtušil z mého mlčení.
“Máme, hodně. Ve skříňce… Prostě… se tam podívej…” nenapadlo mě, jak ještě lépe popsat to umístění.
“Já jsem se díval, ale právě jsem ho tam neviděl, tak jsem se šel zeptat, abych ho tam nehledal zbytečně, kdybychom ho neměli,” usmál se Bob a čekal na další instrukce.
“Je normálně nahoře… Já nevim, kde jinde bys ho mohl hledat. Máme jen dvě skříňky s jídlem.”
“Čtyři,” opravil mě Bob na základě počtu dvířek a sebevědomě odkráčel zpět do kuchyně.
Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval v práci.
O hodinu později jsem v polici s mákem uviděl dva otevřené sáčky.
Vyšlo najevo, že ten první otevřený neviděl, protože byl sice v té samé poličce jako ty neotevřené, ale opřený o bok. A Bob se při hledání díval zpříma a neotáčel hlavou.
Neotáčel hlavou.
Při hledání.
V rámci každonedělního úklidu jsem zkontroloval umístění nádobí, protože myčku má na starost Bob a občas zapomíná, co kam patří. Během vaření se mi pak stává, že nemůžu něco najít.
Našel jsem struhadla u cedníků a sít.
Minimálně dvakrát už jsem vysvětloval, že se tam pak nevejdou oba naše velké cedníky. Struhadla patří o poličku níž.
“Bobe, jak spolu podle tebe souvisí cedníky a sítka se struhadly?”
Bob se na mě ochotně otočil od počítače.
“Nějakou spojitost v tom vidět musíš, protože je tam dáváš pořád, i když ti pokaždý říkam, že patří o poličku níž.”
“Aha.”
“Ale vážně, co podle tebe maj struhadla společnýho se sítky a cedníky?”
“Maj díry,” pokrčil rameny a odpověděl s naprostou samozřejmostí v hlase.
Přehodnocuji umístění struhadel.