Svěřoval jsem se Bobovi, že nevím, co dělám špatně, že plavu tak pomalu oproti ostatním. Vysvětloval jsem svou techniku plavání. A on se smál.
“Proč se mi směješ? Ty umíš plavat?” zeptal jsem se uraženě.
“Samozřejmě,” smál se dál.
“Kecáš.”
“Ne, fakt.”
“Nevěřim.”
“Tak napusť vanu!”
“Nemáme vanu. A stejně by ses do ní ani nevešel!”
“Vešel. Jen už by se tam možná nevešla žádná voda,” odpověděl úplně klidně.
Začalo se oteplovat a Bob vytušil brzký návrat hmyzu. Přišel za mnou, aby se mnou zkonzultoval možnost zakoupení sítí do oken.
“Takže pokoj, pokoj.. do koupelny nechceme, ne?” zastavil se při odchodu ve dveřích pokoje, kde jsem pracoval u počítače.
“Chceme.”
“Ale někde je potřeba vytřepávat peřiny,” konstatoval.
Zarazil jsem se a v nepochopení naklonil hlavu.
“Nebo kde chceš vytřepávat peřiny?”
“Já… já asi nepotřebuju vytřepávat peřiny, protože nežiju v osmnáctym století…”
“Co je na tom jako v osmnáctym století?”
Mlčky jsem si promnul nos a představoval si, jak Bob vytřepává peřinu ven na ulici, zatímco doma máme speciální ruční vytřepávací vysavač s UV zářením, který prakticky denně používám.
“Co je?” smál se nejistě, když jsem neodpovídal. “Víš co? Radši pojď se mnou projít byt, ať se domluvíme, kam všude ty sítě dáme.”
“To nepotřebuju, chceme je všude.”
“Proč všude? Třeba v obýváku a kuchyni je zbytečný to dávat na víc než jedno okno, žejo.”
“A jak chceš větrat?”
“Vždyť když se otevře jedno okno v každý místnosti, tak se vyvětrá.”
“Jak chceš prosím tě udělat průvan v místnosti, kde máš otevřený jen jedno okno?”
“No to by se otevřely okna i v pokojích, ne? Když v jednom pokoji se otevře okno a v druhym taky a nechaj se otevřený dveře-”
“Jo, ale jak uděláš průvan v obýváku?”
“Vždyť právě ten vzduch půjde tady takhle,” naznačil rukama proud vzduchu z obýváku do chodby.
“A tady a tady,” naznačil ještě proudy z pokojů.
“A tady se udělá taková křižovatka,” zamáchal rukama ve vzduchu naznačujíc asi tornádo nebo něco na ten způsob.
