Bob se vracel v noci z hasičky a připojilo se k němu nějaké cizí kotě. Vypadalo, že se někomu jen zaběhlo, protože bylo malé, čisté, nevyhublé a neuvěřitelně mazlivé. A venku byla zima.

Říkal jsem mu Kuliočko.

“Bžunda v 11 v noci krást dětem zmrzlej písek rozbitou dětskou lopatkou,” napsal mi Bob asi dvacet minut od chvíle, co jsem ho poslal s kýblem na pískoviště pro písek.

Obchody byly už zavřené, na benzínce se taková věc sehnat nedá a riskovat, že mi počurká byt, se mi taky nechtělo. Chtěl jsem nejprve volat kamarádovi, který má kočku, ale nějak jsem cítil, že poslat Boba na pískoviště bude vtipnější.


Mezitím jsem vytiskl několik plakátů s jeho fotkou a mým telefonním číslem, postnul ho do kočičí skupiny na Facebook, kde se stal hitem a na počet sdílení a reakce předčil všechny mnohem déle publikované kočky, a pak jsem ho několik hodin jen pozoroval, jak spí.

Morris, the sleeping cat

Když jsem k němu přisunul plyšového medvídka a on ho čapnul, obejmul, přitisknul k sobě a spal dál – jako všechny ty kočky na YouTube – ani se mi nechtělo jít ty plakáty vylepit.

Ale představoval jsem si, jak by bylo asi mně, kdyby mi někdo ukradl YouTube kočku. Plakáty jsem vylepil ještě tu samou noc.


Pokud bych měl srovnat usínání s kočkou spolu s usínáním se psem, prvních pár minut vítězí kočka. Kočka se umí mazlit líp než psi, kteří vám prostě jen ukážou břicho a ‘hlaď mě’. Vrchol psí lásky je, když vám oslintá obličej nebo vám dá packou do obličeje. Kočky se tulí.

Pes se vás ale v noci nebude pokoušet zabít.

V šoku jsem se probudil. Do ruky mě kousalo to kotě. Kdybych byl jen o trochu víc vzhůru, napadlo by mě, že si myslelo, že jsem pošel, a chce mě sníst. Byl jsem ale rozespalý a jeho chování jsem proto přičetl chuti si hrát. Pár minut jsem ještě ležel v naději, že zase usne, ale pořád se jen všemožně kutálel a kopal do mě. Spát šel až přesně v tom okamžiku, kdy jsem se posadil na posteli, plně probuzen a smířen s tím, že si budeme hrát.

Pracuji jako programátor a momentálně mám kompletní HO. Mohl jsem tedy alespoň začít dřív s prací a odpoledne dřív skončit. Pořád jsem dokázal všechno brát z té lepší stránky. Spokojeně jsem dal tomu pometlu najíst, uklidil mu písek, nasnídal se při sledování rozbřesku…

A pak jsem si sedl k počítači.

Nevím, jak se ovládají kočky. Bublina nepotřebovala ovládat, žila si svůj život odděleně ode všech. Maximálně vás tak zalehla, nebo na vás křičela, když jste se snažili vzít nějaký předmět, který zalehla místo vás. Tenhle kocour se ale chtěl socializovat.

Morris, the cat

Bublina na stole si sice mohla sednout naschvál před obrazovku tak, abyste se na ni museli koukat. Zády k vám, aby se ona nemusela koukat na vás. Ale tenhle kocour se aktivně podílel na všem, co jste dělali. Nebo vám v tom aktivně bránil – v tuhle chvíli už mě optimismus opouštěl.

Každých pár řádků jsem musel přepisovat, nebo psát úplně znovu, protože kocour. Sundávat ho ze stolu nemělo vůbec smysl, vracel se na něj jako jojo.

Odpoledne mi začali volat lidé, co venku viděli plakáty. Jako úplně první to byly dvě asi desetileté děti.

“Dobrý den, my jsme tady s kamarádkou a vidíme plakát, že jste ztratil kocourka. Tak jsme se chtěly jen zeptat, jestli jste ho už našel, nebo ho máme jít hledat,” oslovil mě roztomilý hlas.
“Dobrý den, já jsem ho neztratil, já ho právě našel a nepatří mi.”
“Aha, ajo, už to vidím. Takže… vlastně hledáte majitele?”
“Ano, přesně tak.”
“Tak my zkusíme zvonit na lidi, jestli se jim neztratil. Protože lidi teď nemůžou moc ven, nebo můžou být i jen starý nebo nemocný, tak ty plakáty nemuseli vidět.”

Dál pak už volali jen lidi, kterým bych kočku nesvěřil, ani kdyby jim skutečně patřila, nebo lidi, kteří mi dávali vědět, že se některý z plakátů odlepil a že mi ho teda přilepili líp. Těch bylo nečekaně hodně a pořád přemýšlím, jestli jen chtěli být alespoň malou součástí a volali mi, aby se vědělo, že se na tom vlastně taky podílí, nebo jestli jsem to přilepil až tak moc jako kretén.

SPOILER: při sundávání plakátů jsem zjistil, že to byla spíše možnost B.

Další noc. Quentin byl čím dál vystresovanější. Drželi jsme je oddělené v různých místnostech a Quentin nikdy nepocítil tak silnou potřebu někde být jako v pokoji, kde se zrovna nacházel kocour. Zkusili jsme je tedy představit.

Quentin nadšeně máchal ocasem. Takovou myšičku jste mi přinesli?! Rozeběhl se ke mně a začal nadšeně skákat, jako když mu donesu hračku.

Kocour jeho nadšení nesdílel. Začal sekat do vzduchu tlapkou, výhružně syčet a já věděl, že mám jen pár vteřin, než všichni zemřeme.

Pes taky přepnul. Začal agresivně štěkat a lapat tlamou na prázdno do vzduchu, asi aby předvedl, že umí kousat.

Po úspěšném úprku a opětovné separaci zvířecích druhů u nás doma, jsem se definitivně rozhodl, že za sebe musím najít náhradníka. Ideálně takového, který by si kocoura mohl ponechat v případě, že by se nenašel majitel.

Zájem o něj byl obrovský.

Náhradník byl už na cestě, když mi znovu zazvonil telefon. Volala mi mladší slečna, že venku vidí plakátky a pravděpodobně mám doma její kočku. Nadiktoval jsem jí svou adresu a domluvil se, že se na něj přijde podívat. Nacházela se necelou minutu od našeho baráku. Byl jsem rád, že jsem chvíli předtím musel ven, protože bych se nestihl převléknout. A nechtěl jsem se seznamovat s prvním zdejším “vrstevníkem” oblečený do overalu Scooby-Doo.

Majitelka potvrdila, že to je jejich zaběhnutý Morris, nabídla mi odměnu, kterou jsem odmítl – jednak proto, že v tu chvíli jsem si připadal ještě bohatý, z velké části také proto, že jsem byl opravdu vděčný, že budu moct konečně vysát bez toho, aby mi tu někdo v následující minutě roznesl písek.


Později jsem se z map dozvěděl, že Morris bydlí jen o kousíček dál, ve velkém domě mezi těmi ostatními velkými domy. Tam za rohem, kam se občas chodím dívat, abych měl motivaci neseknout s prací. Takže bohatý už se zase necítím.

A z fotek jsem se utvrdil, že kočky sice můžou být krásné, elegantní a mazlivé. Ale teprve když se je pokusíte vyfotit při hře, zachytíte jejich skutečnou povahu.

Hikaru Tenshin Morris, the cat photoshoot

Takže ačkoliv jsem měl veskrze pozitivní zkušenost s Bublinou a věřím, že existují i další kočičí princezny, které své lovecké pudy umí potlačit nebo projevit se stejnou elegancí, s jakou si počínají při systematickém shazování vašich věcí ze stolu, asi je mi souzeno zůstat věrný psům.

Hikaru Tenshin with Quentin, the dog