Při podepisování nájemní smlouvy jsme si s majitelem domluvili schůzku. Na ní nám měl ukázat, jak ovládat celé to wellness. Já jsem nakonec nemohl, ale to vůbec nevadilo, protože jsme si pokyny stejně chtěli nahrát, abychom nezapomněli a nemuseli pana majitele za týden otravovat znovu.

Bob se vrátil domů a poslal mi všechna videa, abych si je později mohl prohlédnout.

Video obsluhy vířivky:
“Tady se zapne bojler,” něco cvaklo, ale já vidím jen nohy.
“Jojo,” brumle si Bob, zatímco mu majitel vysvětluje další postupy. Záběr pořád na nohy.
“Když to budete chtít zase vypnout, tak tady,” záběr na nohy.

Tak nevím, co mám dělat, ale asi to bude mít co dělat s nohama.


V naší firmě máme u výtahů turnikety, kterými projdete jen se speciální kartou. Ta karta otevírá i dveře v konkrétním patře. Když si kartu zapomenete, na recepci vám půjčí jinou.

Vyjel jsem do 17. patra a přiložil půjčenou kartu ke dveřím. Píp píp a nic. Zkusil jsem to znovu. Bez úspěchu. Vzdal jsem to a zazvonil. Došla mi otevřít nějaká nová slečna.

“Dobrý den,” oslovila mě.
“Jsem si zapomněl kartu a na recepci mi asi zase aktivovali špatný patro,” předvedl jsem píp píp a nic a vstoupil do dveří.
“A za kym jdete?” zastoupila mi cestu.
“Jak za kym?”
“Ahoj Hikaru!” přistoupila k nám se širokým úsměvem jiná kolegyně.
Nová slečna si viditelně oddychla: “Já nevim, čí je to syn, vyřídíš to prosím?”

A teď ze mě mají všichni legraci.