Jen dva lidi nezapomněli na moje 32. narozeniny. Annie, moje dlouholetá nejlepší kamarádka, a Lucka, projekťačka v jedné z firem, pro které pracuji. Obě jsou z Prahy, přibližně 200 km od místa, kde bydlím. Abych byl upřímný, byl jsem z toho docela nadšený. Nikdo nebyl doma, měl jsem celý dům jen pro sebe. Bylo to jako v Sám doma. Akorát bez zlodějů a výčitek.

Projekťačka mi nechala dovézt k obědu pizzu a poslíček mi popřál vše nejlepší. Odpoledne jsem se rozhodl zajít do města, sehnat si nějaký dort. A nějak se stalo, že to byly zatím moje nejlepší narozeniny. Asi proto, že jsem si je organizoval úplně sám.

Nebylo jednoduché najít veganský dort. A nechtěl jsem být znám jako ten týpek, co jí svůj narozeninový dort sám. Zároveň jsem ale nechtěl nutit kamarády se mnou slavit. Dospěl jsem tedy k rozhodnutí, že přinutím někoho jiného…

Nejprve jsem chtěl oslovit někoho, kdo by byl také sám. Ale nechtěl jsem vyvolat dojem, že toho člověka balím. Abych to riziko minimalizoval, mohl bych oslovit pár. Ale jaký pár by chtěl trávit svůj čas s úplně cizím člověkem? Možná pár přátel? Ne. Mělo by to být jejich samovolné rozhodnutí.

Postavil jsem se před jedno bistro a oznámil: “Pořádám dobrodružnou výpravu za veganským dortem. Kdo jde se mnou?”

Lidi znervózněli, nikdo se nepřidal.

Byla to moje chyba. Podal jsem hrozný výkon, nepřesvědčil bych ani sám sebe.

Popošel jsem k jinému bistru: “Pořádám dobrodružnou výpravu za veganským dortem. Kdo jde se mnou?!” Stál jsem tam, ruce v bok v hrdinské póze.

Lidi znervózněli, nikdo se nepřidal.

Tentokrát to celé byla jejich chyba.

Zkusil jsem to znovu o kousek dál. Už jsem si nemyslel, že to zabere. Jen mě začalo bavit znervózňovat všechny ty lidi.

“My jdeme!” zvedla ruku mladá slečna s dredy.
“Panebože…” smála se jedna z jejích kamarádek. Byly celkem tři.

Vegani! Samozřejmě. Měl jsem zkusit bistro s veganskou nabídkou hned.

Bylo to, jako bychom se znali léta. Mezi záchvaty smíchu jsme si vyprávěli, jak jsme se stali vegany, hádali se, kolik veganských jogurtů ve slevě je etické si koupit (aby zbylo na ostatní vegany!), a vyměňovali si zkušenosti z různých aktivistických skupin.

Když jsme naplnili podstatu naší výpravy a snědli si každý svůj dort, vzaly mě do obchůdku, který jsem ještě neznal. Tam mi koupily veganské karamelky a tabulku čokolády, a protože jsem s nimi obojí sdílel, vzaly mě ještě do knihkupectví, kde jsem si mohl vybrat knížku, aby mi zůstalo i něco, co se nedá sníst.

A teď, jestli tohle někdo někdy bude chtít trumfnout, bude mi muset darovat alespoň čtyři nové kamarády.

Hodně štěstí.

* Z deníku Jak se učinit celoživotně zklamaným vlastní úžasností