Baseball

Vracím se tak v dopoledních hodinách z rehabilitací, drásá mě každodenní stereotyp, jen znuděně sleduji výhled z okýnka. Nedovolím si ani sednout, protože nemám dnes náladu potýkat se s narážkami, že si kvůli svému mládí a zdraví nezasloužím sedět i přesto, že je polovina tramvaje prázdná. Lidé přistupují po jednom, maximálně po dvou. Dívám se na ně, když nastupují, abych se případně mohl pošoupnout a nikomu nezavazel. Na jedné zastávce přistoupí i mladý, asi devatenáctiletý, kluk s rovným kšiltem. Uhnul jsem a dál pozoroval dění za oknem.
Tu se ke mně nově přistupující sklonil a z bezprostřední blízkosti si prohlížel mé placky na čapce. Okamžitě jsem couvl a věnoval mu pohled vyjadřující mé obavy o jeho duševní zdraví. Byl jsem příliš unavený a znuděný, než abych reagoval nějak výrazněji, upřel jsem tedy pozornost k jinému oknu a nechal to být. Ale hoch byl plný života…
„Tak promiň, vole, sem se díval, co to na tý čepici máš, vypadáš jak trpaslík, vole,“ strčil mě do ramene a jeho prasečí očka jen zářila.
Vzpomněl jsme si, že kdykoliv jsem na něco takového reagoval, skončilo to fyzickým kontaktem, a taky jsem si vzpomněl, že právě proto mě František prosil, abych takové lidi ignoroval. Tuto radu jsem dostával během svého života často: „Ignoruj je, ono je to pak přestane bavit.“
Myslím, že tahle rada je dost přeceňovaná. Ignoroval jsem ho, ale on pokračoval. Smál se mi, že jsem malý a hubený, že nosím sako, zajímalo ho, jestli vidím přes své vlasy, přičemž mi byly jasně vidět obě oči, a měl pár narážek i na můj pruhovaný „emo“ svetr, protože modrá je typicky emo. Další narážky již nebyly prosty explicitního obsahu, a tak jsem se rozhodl, že raději hned na příští stanici vystoupím a počkám si na tramvaj další.
Co Hikaru nechtěl, mládenec se vyřítil z tramvaje také: „Kam deš, vole! Je pr*el, ne?“
Decentním dechovým cvičením jsem se snažil uklidnit a soustředil pozornost na protější budovu. Napravo ode mě stála cizí mladá slečna vysokoškolského vzezření, nikdo jiný nebyl v dohledu. Agresor si stoupl necelý krok za mě, vždy se jen naklonil dopředu a něco mi zakřičel do ucha, někdy jen houkl. Asi proto, aby mě vylekal, nebo si myslel, že je vláček, nevím. Nechtěl jsem tím obtěžovat Františka, který byl tou dobou v práci, když se mě dosud vyjma jednoho šťouchnutí, které mělo být asi „přátelské“, nikdo ani nedotkl. Další tramvaj měla jet až za osm minut, uvažoval jsem, jak to vydržím. Když tu jsem najednou, naprosto neuváženě a skoro bez vlastního vědomí, vytrhl slečně z rukou velkou kartonovou rouru, ve které se nosí výkresy, a prudce jí odpálil agresorovu hlavu až na sloupek s jízdním řádem vzdálený asi dva metry. Bohužel hlava zůstala i nadále spojená s tělem, ale stejně to bylo skvělé – úplně jako míč.
A tak jsem objevil svůj talent pro baseball.
A dál jsem šel pěšky…

Tímto děkuji Naddi, která mě jako první naučila přemýšlet o kartonových rourách jako o vhodných tyčových zbraních.

 Poznámka:  Rouru jsem samozřejmě ihned zkontroloval, zda je v pořádku, a vrátil červenající se vyjukané slečně, aby kvůli mému nezvládnutí emocí nepřišla k újmě.