Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

„Cože? Je víc lidí, jako jsem já?“ zeptal jsem se v úžasu mezi futry, kam jsem dojel na židli, abych na ně lépe viděl.
Nevšimli si mě, protože mluvili dál a byli hlasitější než já.

„Medarde, paní si myslí, že jseš mentálně postiženej,“ ozvalo se hlasitým šeptem z kanclu vedle.
„Aha… protože mám na sobě mikinu Stitch?“
„Medarde… máš na hlavě skleničku…“
„Já vím… Dal jsem ji tam…“ vysvětluji kolegovi pomalu a zřetelně. „Tak je to tou mikinou?“

Když na mě kolega nepřestával mlčky hledět, udržujíc do poslední chvíle oční kontakt jsem zacouval zpět k sobě. Dost mi to připomnělo scénu, kdy jsem si v Albertu po cestě ke kase jezdil po regálech angličákem a cizí paní vysvětlovala malému synovi, který se vztekal, že on tohle nemůže, že jsem nemocný a ať na mě neukazuje.

Znamená to, že když už jsem konečně dospělý a soběstačný a můžu si teoreticky dělat, co chci, když to nikomu jinému neubližuje, že stále platí nějaké omezení ve hraní si? A pokud teď jako dospělý mohu beztrestně pít alkohol, kouřit a brát drogy, můžu vědět, proč si stále nesmím hrát?

Nemůžu si pomoct, ale pořád mi přijde, že to nejsem já, kdo je tu divný.


Fixy štěstí

S Františkem jsme si vyzvedli poštu. Mně přišel dárek pro něj, jemu zase dárek pro mě. Já ten jeho schoval na Vánoce, on mě podaroval hned. Byla to tuna super fixek různých tlouštěk  :love: Moc rád kreslím – a kreslím jenom fixkama.

Uběhla asi půlhodina, než jsem všechny řádně vyzkoušel, nahlas pojmenoval jejich přednosti a popsal, jak na mě která působí. Nikdo se mě o to nežádal, ale já rád objevuji a rád se dělím o zážitky z objevování. I když to ostatním možná nemusí připadat tak objevné. A po té půlhodině jsem na svém stole znovuobjevil ještě malou krabičku plnou krásných velkých nálepek… Přečíst „Fixy štěstí“


Jak jsem byl socha

V pracovní smlouvě mám napsáno, že mám iniciativně řešit problémy. Když se o něco takového snažím v rámci webových stránek, protože jsem webdeveloper, vždy se najde někdo, kdo se cítí být v tomto oboru více způsobilý a prosadí si vlastní názor. Třeba údržbář nebo uklizečka. Abych dostál svým smluvním povinnostem, hledal jsem tedy odvětví, které by mi dalo vyniknout. A každý den ráno musíme do patra procházet na schodišti okolo této nevzhledné… instalace. Přečíst „Jak jsem byl socha“


Hranice nerudnosti

Zapomeňte na Povídky malostranské, tohle bude o něčem jiném. Zcela náhodou jsem totiž objevil hranici, kdy se z docela milého a příjemného člověka stává člověk nerudný a s takovým tím zoufalým výrazem v obličeji, který indikuje blízké psychické zhroucení nebo alespoň pokus o sebevraždu. Jako testovací subjekt mi posloužil František. Přečíst „Hranice nerudnosti“


Alternativní platba

Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“


Dovolená č. 0

František mě pověřil obstaráním vhodných pokrývek hlavy na naši první dovolenou. Ještě nikdy jsme na opravdové dovolené nebyli. Teď, po pěti letech, jedeme pádlovat. Neumím plavat. A v životě jsem nepádloval. Nastudoval jsem si proto velké množství teorie a následně se jal vybírat nejvhodnější pokrývku hlavy… Přečíst „Dovolená č. 0“


Happy B-day, Annie

Máš u mě nějaké dary ♥ Není jich moc, protože lpíš i na Vánocích, ale musím je sdílet, aby ti nikdo nekoupil to samé. Nevím, o čem jsou ty knihy, ale vzal jsem celou trilogii. Protože na obálce druhého dílu jsou dvě postavy, co vypadají jako my. A taky z obavy, že první kniha nebude tak dobrá, aby sis chtěla pořídit další díl a zjistila, že na obálce druhého dílu jsou dvě postavy, co vypadají jako my… Přečíst „Happy B-day, Annie“


Řešení? Leda ve snu

Jako web-developer v práci narazím čas od času na problém, který zbytek světa řeší třemi nebo čtyřmi způsoby, z nichž ani jeden mi zcela nevyhovuje, a musím proto hledat řešení vlastní. Někdy to zabere i několik dní, což mi samozřejmě nikdo nezaplatí, protože těm, kdo by to platit měli, je úplně jedno, jestli mi ten a ten způsob nevyhovuje, když oni v nich nevidí rozdíl. Další příčinou, proč mou snahu málokdo ocení, je fakt, že většina lidí na počítači rekreuje a má tedy dojem, že když celý den strávím před monitorem, velmi si to užívám a vůbec se nesnažím. Paradoxně, jakmile počítač opustím, abych se zbavil předchozích neúspěšných návrhů kódu a přemýšlel nad návrhem novým (představte si to jako smazání přeplněné tabule), opět jsem označován za pracovně neproduktivního. Já vím, že to vypadá, jako že si vyrábím ze skleničky a ubrousků s tučňáky vázu, ale já u toho vážně pracuji. Pozná se to podle toho, že se najednou uprostřed vystřihování tučňáků zvednu a jdu napsat hotový kód, který jsem během toho vymyslel. Přečíst „Řešení? Leda ve snu“