Blog malého ale ambiciózního uke
Zapomeňte na Povídky malostranské, tohle bude o něčem jiném. Zcela náhodou jsem totiž objevil hranici, kdy se z docela milého a příjemného člověka stává člověk nerudný a s takovým tím zoufalým výrazem v obličeji, který indikuje blízké psychické zhroucení nebo alespoň pokus o sebevraždu. Jako testovací subjekt mi posloužil František. Přečíst „Hranice nerudnosti“
Léto končí a spolu s létem se loučíme také se spoustou aktivit, které bez teplého počasí dělat nelze. Nebo je dělat lze, ale jen těžko. Rád bych vám v této souvislosti představil aktivitu celoroční: jízdu na lidech. Přečíst „Jak si správně vybrat člověka“
Místo: náš byt
Čas: 5. 8. 2015, 19:20
Zápletka: Chystáme se do obchodu.
František: „Možná to bude znít blbě, ale… to na krku si bereš s sebou?“ Přečíst „Do města s Františkem“
Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“
František mě pověřil obstaráním vhodných pokrývek hlavy na naši první dovolenou. Ještě nikdy jsme na opravdové dovolené nebyli. Teď, po pěti letech, jedeme pádlovat. Neumím plavat. A v životě jsem nepádloval. Nastudoval jsem si proto velké množství teorie a následně se jal vybírat nejvhodnější pokrývku hlavy… Přečíst „Dovolená č. 0“
Máš u mě nějaké dary ♥ Není jich moc, protože lpíš i na Vánocích, ale musím je sdílet, aby ti nikdo nekoupil to samé. Nevím, o čem jsou ty knihy, ale vzal jsem celou trilogii. Protože na obálce druhého dílu jsou dvě postavy, co vypadají jako my. A taky z obavy, že první kniha nebude tak dobrá, aby sis chtěla pořídit další díl a zjistila, že na obálce druhého dílu jsou dvě postavy, co vypadají jako my… Přečíst „Happy B-day, Annie“
Jako web-developer v práci narazím čas od času na problém, který zbytek světa řeší třemi nebo čtyřmi způsoby, z nichž ani jeden mi zcela nevyhovuje, a musím proto hledat řešení vlastní. Někdy to zabere i několik dní, což mi samozřejmě nikdo nezaplatí, protože těm, kdo by to platit měli, je úplně jedno, jestli mi ten a ten způsob nevyhovuje, když oni v nich nevidí rozdíl. Další příčinou, proč mou snahu málokdo ocení, je fakt, že většina lidí na počítači rekreuje a má tedy dojem, že když celý den strávím před monitorem, velmi si to užívám a vůbec se nesnažím. Paradoxně, jakmile počítač opustím, abych se zbavil předchozích neúspěšných návrhů kódu a přemýšlel nad návrhem novým (představte si to jako smazání přeplněné tabule), opět jsem označován za pracovně neproduktivního. Já vím, že to vypadá, jako že si vyrábím ze skleničky a ubrousků s tučňáky vázu, ale já u toho vážně pracuji. Pozná se to podle toho, že se najednou uprostřed vystřihování tučňáků zvednu a jdu napsat hotový kód, který jsem během toho vymyslel. Přečíst „Řešení? Leda ve snu“
Dost často říkám, že nesnáším rajčata. Že rajče je nepřítel. A „kečup mám ale rád; mrtvý rajče – dobrý rajče.“ Dost lidí mě i cituje. Včera jsem chtěl tuto nenávist skončit.
„Zašlo to už moc daleko,“ říkal jsem si procházejíc okolo regálů se zeleninou. O spoustě jídel vůbec nevím, jak správně mají chutnat, protože se rajčatům vyhýbám už čtvrt století. Když ale vydávám kuchařku, možná je čas, abych s rajčaty uzavřel mír. Možná se bude prodávat líp, když na první stránce nebude upozornění:
„Omlouvám se, ale nemám rád rajčata. Tato kuchařka je proto rajčat prosta a všude, kde by mohly, nebo dokonce měly být, naleznete tuto značku: ☠„
Mnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi. Vím to, protože jsem to zkusil. Říká se, že je lepší, když oslovíte někoho přímo, protože tehdy se dotyčný začne cítit odpovědný za to, co se stane. Ne, je to úplně stejné, jako když vy zrychlujete krok, protože se k vám blíží ten pán, co po vás chce vždycky drobné. Taky se pak necítíte zodpovědní za to, že má hlad. Na optimální způsob oslovení davu jsem přišel náhodou… Přečíst „Jak zaujmout pozornost“
Snědli moje palačinky.
A není to jen věta, která má zaujmout vaši pozornost, tento příběh se skutečně stal. Bylo mrazivé odpoledne, pátého druhý… S naší lokální brněnskou Greenpeace skupinou jsme měli odpoledne schůzku a od šesti na Moravském náměstí v úmyslu podpořit demonstraci Limity jsme my. Na odpolední schůzku jsem přinesl horu palačinek, ale pro časovou tíseň bylo rozhodnuto, že je rozbalíme a sníme teprve na náměstí, kde se o ně alespoň budeme moci podělit s rozvášněným davem, jenž s námi bude statečně držet vigilii za zničené obce kvůli těžbě uhlí. Takhle jsem si to alespoň představoval. Přečíst „Jak jsem objevil hrdinu“