Blog malého ale ambiciózního uke
Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“
Vše se načítalo hrozně pomalu, disk byl už od sepnutí vytížený na 98-100%. Odhadl jsem to na defektní diskovou jednotku a po dlouhé době – čtyřech dnech – jsem opět zavítal za technikem. Po dvou hodinách si mě zavolal. Přečíst „Nedovolené nakládání s odpady“
„Les před námi,“ hlásí František cestou do obchodu.
„Co..?“ rozhlížím se zmateně, když před námi je pouze náměstíčko se stánkem s občerstvením.
Po pár dalších metrech, během kterých Františka pozdraví neuvěřitelné množství lidí, se František otočí zpět ke mně. Přečíst „Les před námi“
Místo: náš byt
Čas: 2. 7. 2016, 00:20
Zápletka: František mě budí uprostřed noci. Přečíst „Unbound František“
Do práce jezdím na kole. Jezdím ráno, před svítáním, většinou. Na trase je v jednom místě přejezd přes silnici pro cyklisty. A protože přechod pro chodce je mnohem dál, přebíhal jsem jeden den silnici pěšky právě po tom přejezdu… A hned za rohem stál policejní vůz, kterého jsem si při pečlivé kontrole provozu na silnici nestačil všimnout. Přečíst „Rozhovory s policisty“
Čas od času zjistím, že mám nějakou hroznou nemoc. Tuhle naposledy to byl třeba nádor. Mé okolí tyto skutečnosti úspěšně ignoruje, jsem na to tedy úplně sám a je jen na mně, abych se s tím vším popral. Naštěstí můj doktor mi vždy všechno vysvětlí.
„Pane doktor, já mám trápení,“ vstupuji smutně do ordinace.
„Ále, už zase?“ Přečíst „Jak jsem tlustý“
Poté, co jsem pro špatné zkušenosti okem zběžně zkontroloval technický stav autobusu (jestli má kola) a ujistil se, že stevardka je doopravdy na svém místě, jsem vcelku spokojený usedl na své místo v autobuse a jal se rozjímat a čekat, až mi donesou časopis a pití. Mé spokojenosti ale učinila zadost právě stevardka, když s časopisy přišla…
Vyptal jsem se na nabídku a k mému překvapení tentokrát měli i dětský časopis Junior. Hned jsem si o něj řekl, načež se třetina cestujících vyklonila ze svých sedadel, aby na mě dobře viděla. Nepohoršeně působil jako jediný pán sedící dvě sedadla přede mnou, který se teď co chvíli otáčí a velmi mile se usmívá a pomrkavá. Tomu pánovi se vyhnu. Nejdřív ale jsem toho pána moc nevnímal, hledal jsem cestičku, kterou se myšička dostane z lesa ven. Endorfiny, kterými se zaplavil můj mozek v okamžiku, kdy jsem myšku z lesa dostal, hned zase odplavila znovu příchozí stevardka… Přečíst „Spravedlnost v mých rukou“
Jedu si takhle autobusem Student Agency, opřený do pohodlného sedadla poslouchám sekci Mozarta vysílanou rádiem. Za spolusedícího mi životní náhoda vnutila cirka osmnáctiletého hocha s rovným kšiltem, který zřejmě netušil, že jsem minimálně o čtyři roky starší. Pro neskrývané vzájemné nesympatie jsme spolu neměli tendenci komunikovat. Až do chvíle, kdy jsem si nasadil svá sluchátka…
Spolusedící do mě bez předchozího varování hrubě vráží loktem.
Podrážděn sundávám sluchátka: „…Chceš něco?“
„Vole, já to vůbec neslyšim přes to, jak ti to řve.“ Přečíst „Nebuďte nepříjemní“