Jak jsem brečel v metru
Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.
„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“
Dík.
Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.
Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.
