Blog malého ale ambiciózního uke
Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení. “Ahoj,” přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.“…? Čau,” utíral jsem si slzy, ale brečel dál.“Jseš v pohodě? Chceš si povídat?”“Ani ne, díky…”“To je škoda… Rád […]
Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí.
Vše se načítalo hrozně pomalu, disk byl už od sepnutí vytížený na 98-100%. Odhadl jsem to na defektní diskovou jednotku a po dlouhé době – čtyřech dnech – jsem opět zavítal za technikem. Po dvou hodinách si mě zavolal.
“Les před námi,” hlásí František cestou do obchodu. “Co..?” rozhlížím se zmateně, když před námi je pouze náměstíčko se stánkem s občerstvením. Po pár dalších metrech, během kterých Františka pozdraví neuvěřitelné množství lidí, se František otočí zpět ke mně.
František: “Až budeš chtít, mám tu animáč Superman Unbound, co jsme ještě neviděli. Je o Kandoru. Teda doufám, že jsi ho taky ještě neviděl. Je to z 2013.”
Hikaru: “Je tam Batman?”
František: “Asi ne.”
