Dotěrný neznámý

Seděl tam na rehabilitacích v čekárně naproti mně. Úplně obyčejný kluk. Vysoký, útlý, slušně oblečený. Nevěnoval jsem mu moc pozornosti, jen jsem si letmo prohlédl všechny v čekárně, když jsem dorazil. Ale po těch pěti minutách, co mě doběhl na ulici, jsem si ho ještě pamatoval.

 

 Místo:  FNUSA
 Čas:  druhý den rehabilitace

 

„Ahoj, nezašel bys na oběd?“ zeptal se zprudka, až jsem se trochu polekal a o krok couvl.
„Nemám hlad, díky.“
„Tak na večeři? Stavím se pro tebe. Kam?“
„Promiň, ale to, že nemám hlad, nebyl tak úplně pravej důvod, jen jsem chtěl být taktní.“
„Aha. A jakej je ten pravej důvod?“
„Nesympatie vůči tvé osobě.“
„Jak ti můžu být nesympatickej? Vždyť mě ještě ani neznáš.“
„Právě. Pozval jsi na oběd cizího člověka, kterého jsi viděl dvě minuty v čekárně. Jsou dvě možnosti: buď jsi se rozhodl na základě nějakých povrchních hodnot, nebo jsi ze dvou minut odhadl mou osobnost. Takže jsi buď povrchní, nebo předpojatý. V obou případech jsi mi nesympatický.“
„Abych pravdu řekl, tak to bylo obojí,“ poznamenal trochu smutně a kopl do kamínku.
„Jsi upřímný. 2:1,“ stiskl jsem mu s úsměvem rameno, abych ho povzbudil, a pak běžel na tramvaj.

 


 

 Místo:  FNUSA
 Čas:  třetí den rehabilitace

 

Zdá se, že máme společné termíny. Hned za další druhý den jsem ho v čekárně potkal znovu. Jen na mě nervózně pokýval a doběhl mě zase až venku.

 

„Ahoj, fakt jsem doufal, že tě tu ještě potkám,“ povídal trochu zadýchaně. Musel běžet po schodech, když jsem mu úmyslně ujel výtahem před nosem.
„Tak to jsi na mě udělal dojem ryzí sobeckosti.“
„Cože? Proč, čím?“ tvářil se šokovaně a trochu nešťastně až zklamaně. Zhruba tak, jako když míříte s míčem k bráně, golman je na úplně druhé straně branky a vy dáte tyčku.
„Mohl jsi říct jen Doufal jsem, že tě ještě potkám, ale tys doufal, že mě potkáš zase tady. Přál jsi mi dlouhodobé zdravotní obtíže, jen abys mě mohl vídat. To je sobecké.“
Ještě stále vydýchával ty schody. Chvíli bylo ticho, asi nevěděl, co říct. Vypadal, jako když něčemu nemůže uvěřit. Pak, jako by to najednou všechno začalo dávat smysl, začal nerozhodně a nakonec vcelku rozhodně kývat: „…3:1?“
„3:1“ potvrdil jsem dosažené score.
Stále kývajíc a zamyšlen odkráčel bez dalších slov v dál.

 


 

 Místo:  FNUSA
 Čas:  čtvrtý den rehabilitace

 

A po víkendu jsme zase oba seděli v čekárně. Tentokrát způsobně pozdravil, ale ani dnes jsme se tam víc nebavili. Když jsem nastupoval do výtahu, neběžel za mnou, a když jsem vyšel z budovy, nikde po něm ani stopy. Štráduju si to tak s hrdým pocitem k zastávce, když se zpoza rohu přece jen objeví.

 

„Ahoj, chtěl jsem tě dneska zase pozvat na oběd, ale bylo mi jasný, že zase odmítneš. Tak jsem ti koupil alespoň párek,“ vrazil mi do ruky párek v rohlíku a pokračoval. „Vlastně jsem ti koupil dva, protože nevím, kolik toho sníš, a nechtěl jsem, abys měl hlad,“ vrazil mi párek v rohlíku i do ruky druhé.
Tentokrát jsem byl skutečně zaskočený já. Vykuleně jsem stál na místě, v každé ruce po jednom rohlíku. Podíval jsem se na rohlík v levé ruce, pak na ten v pravé, a pak konečně na něj, na dárce, jak z vesela jí jeden ze dvou svých: „… Já jsem vegetarián…“

 

Skutečně mi ho v tu chvíli bylo líto. Když jsem tu větu vyslovil, jako by zamrzl. Přestal jíst, přestal se úplně hýbat. Vypadalo to, že snad ani nedýchá. Pak se na mě podíval, řekl Promiň, vzal si zpět ty párky a spěšně odešel kamsi, stejným směrem jako vždycky.

 

Rehabilitovat budu ještě půl roku. Ale abych mladému muži ušetřil trápení, zařídil jsem si, abych od příštího týdne na rehabilitaci mohl docházet v jiný čas než dosud. A do konce týdne mi nezbývá, než dál všem krást výtah.

 

 

 Edit:  Do konce týdne nemusím nikomu krást výtah, protože mě bude doprovázet František ♥