Samosebou nejsem hlupák (asi i proto jsem byl zvolen za velkého drůbežího krále) a ještě než jsem odjel na svou první dovolenou, pojistil jsem si pokojíček výstražnou cedulí zamezující vstup všem, kdož nejsou drůbež:

Těsně před odchodem na autobus jsem stihl ještě udělat fotografii jako případnou památku mé krásy pro případ, že bych během cesty zemřel a během umírání byl znetvořen:

Nápis na triku zároveň připomíná moudrost, jíž oplývám.

 

„Nothing is original. Just say something interesting. Don’t try to explain the obvious.“

 

 

Zbožňuju Prahu. Ne pro její velikost nebo historii. Ale proto, že v Praze může být šťastný každý. Protože když do Prahy přijedete, první, co uvidíte, jakmile sejdete do podchodu metra, jsou beruškové brýle. Nebo něco podobně suprového.

Protože Annie bydlí v novém bytě, na streetview mi ukazovala, kudy se k ní dostanu. Ukazovala mi to ale asi dva týdny předem, takže jsem si to po příjezdu nepamatoval. Že se blížím, indikovalo naštěstí auto na míchání květin.

A pak růžové stromy…

Jitka Kopejtková zde má vystavenou jednu ze svých prací:

A taky jsem zde zjistil, že Carpa, sestřina fenka, dělá modeling.

Já mám na zdi citáty Einsteina, Hawkinga a Tesly. Annie má na zdi citát Brumbála a Harryho Pottera…

Nejlepší věcí na velkém pokoji Annie, kromě srandovních citátů, je její stůl s dlouhým zrcadlem. Především, když jsem byl v jeho odrazu já.

Protože jsem žroutík, hned první večer jsme se vydali na lov potravy do nedalekého obchodu. Před obchodem jsem našel Dori*

*kterou jsem nelovil, protože jsem vegan

A tady Annie hledá Nema*:

*kterého taky nelovila, protože je veganka. (A taky proto, že ho nenašla…)

Dost dlouho jsem si prohlížel ostatní rybičky, než jsem si všiml, že z druhé strany akvária sedí paní kojící své dítě. Jsem moc rád, že není v žádném ze záběrů…

Ještě týž večer jsme začali hrát Life is Strange. Já už tu hru dohrál, zajímalo mě ale, jak se bude rozhodovat Annie. Hru jsem jí nainstaloval, a pak ji sledoval při hraní.

Jako nejdůležitější okamžik vnímám ten, kdy nedokázala zachránit Kate před sebevraždou skokem ze střechy (což mně nedělalo problém), a pak ten, kdy osmkrát zastřelila Franka, během toho, co jsem telefonoval s Františkem, než se jí konečně podařilo tu pasáž přejít bez toho, aby všechny zabila. Střelila ho do nohy 😀 …já se s ním spřátelil a byl mi pak v průběhu hry celkem nápomocný.

Díky té hře jsem také zjistil, že by mě Annie zabila, kdybych byl smrtelně nemocný a řekl si o to.

A taky byla Annie zatím naprosto jediná, kdo se při volbě živý nejlepší kamarád a mrtvé město VS mrtvý nejlepší kamarád a živé město ani na okamžik nerozmýšlel a rovnou obětoval město ♥

Občas musela odpovědět na nějaký pracovní e-mail. Tak jsem se s ní fotil, aniž by o tom věděla.

Občas jsem Františkovi poslal fotku, aby věděl, že jsem živý a šťastný. Nehledě na to, že je ignoroval.

Jednoho dne jsem se rozhodl Annie propojit počítač s televizí, aby si mohla pouštět filmy rovnou z kompíku. A taky proto, abych z postele mohl šmírovat, co dělá. Na cestě do elektra jsme potkali spousty zvláštních lidí. Například mladého dospělého muže s přítelkyní, který se za nás nacpal do bezbariérového výtahu z metra a omluvil se tím, že nese koloběžku. Zřejmě ji nedokázal vynést po schodech – myslím, že na slečnu to muselo udělat dojem. A když už okolo žádní zvláštní lidé nebyli, byly tam alespoň jejich pozůstatky. Třeba nákupní vozíky blokující výtah. Ale možná se jen Lidl rozhodl tímto neoficiálním způsobem užití výtahu lidmi s kočárky a lidmi na vozíčku zpoplatnit.

Na cestě zpět, za plotem jednoho z domů, kvetlo množství rostlin. Annie pochválila jejich červené tulipány, ale já oponoval, že jsou to možná spíš vlčí máky. Abychom se nehádali, rozhodl jsem se vyčkat, až nebude nikdo kolem, vylézt na plot a dané květiny spatřit z lepšího úhlu. Ovšem až na tom plotě jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak vypadají tulipány uvnitř. V témže okamžiku jsem si taky všiml, že pět metrů od nás zrovna stojí autobus plný lidí, co mé počínání se zaujetím pozoruje.

Samozřejmě jsem koupil špatný kabel, takže jsem se hned po příchodu domů  a vyslechnutí výsměchu od Františka, že nejsem tak elektrotechnicky zdatný jako on, vracel, abych pořídil nový. Tentokrát jsem jel jen já. Doslova.

Společnost mi dělal jen můj krásný stín.

A turban, který jsem si vyrobil z mikiny, když jsem zabloudil a bál se, že zemřu na úpal.

Ve vchodě jsem v něm pak potkal Annienina mladého souseda, co bydlí hned vedle. Myslím, že na něj můj turban zapůsobil.

Tahle paní přeběhla s kočárkem dvě silnice na červenou, ale dítě se jí přesto nepodařilo zabít:

A jestli jste ještě nikdy nebyli v Alze na Holešovicích a v budoucnu se tam někdy vydáte, tak do téhle velké budovy se nesnažte dostat.

Když se podíváte o pár desítek metrů dál na budovu s odstupem zprava, uvidíte šipku, že máte jít dalších 750m rovně… Třeba touhle uličkou vedoucí do zdi, kterou potkáte, když se na cestě k metru budete vracet zpět od metra, protože si uvědomíte, že jediný přechod široko daleko jste už dávno minuli.

Na druhé straně je samozřejmě východ:

Když už tu trasu půjdete potřetí, můžete si ji alespoň zpříjemnit procházkou kolem vody. Ale nenechte se zmást. To na konci cesty nejsou schody, nýbrž příkré, na sobě položené desky, nad kterými se nachází pouze zábradlí, které musíte přelézt.

V kombinaci s turbanem na hlavě si ovšem vyberte takovou chvíli, kdy nikde v dosahu nevidíte ozbrojené vojáky. To může chvíli trvat.

Předposlední noc si Annie přispala. Vždycky mi říká, ať ji vzbudím, jestli vstanu dřív. A já jí nikdy nevzbudím a místo toho ji fotím, jak vypadá jako mrtvý křeček.

Když spím déle já, zpravidla na mě Annie zírá tak dlouho, dokud se nevzbudím. Nevím, jak to funguje, ale vždycky se probudím celkem brzy…

Ke konci mě pak Annie ještě stihla požádat o ostříhání, protože mě vnímá jako svého osobního kadeřníka. Protože nechat se stříhat od toho nejstřapatějšího člověka na světě je ten nejlepší nápad vůbec.

A pak zabírala deset let koupelnu, jak se ze sebe snažila dostat všechny ty vlasy, co na ní napadaly, protože jsem jí dal při stříhání špatně přes ramena ručník. Tak jsem alespoň Františkovi vyfotil další fotku jako důkaz toho, že stále žiju.

Každou noc jsme si v posteli před usnutím četli Stopy hrůzy. Dočetli jsme celý jeden tlustší díl. Střídali jsme se po kapitole. Nebo po dvou. Nebo po čtyřech. Podle toho, jak dlouho jsem vařil, jak jsme byli unavení, nebo jak byly kapitoly dlouhé.

Při jedné z posledních kapitol, když to zrovna bylo akční, se odmlčela. Měl jsem to za dramatickou pomlku, tak jsem si toho nevšímal a čekal.

 

Annie: „…Ty si fotíš Mattonku?“
Hikaru: „Já jen tak, abych něco dělal.“
Annie: „Teď?! Zrovna TEĎ, když tam mají všichni umřít?!!“
Hikaru: „…fotím i Stitche…“

Protože Annie dál jen nevěřícně hleděla, odložil jsem mobil a jal se ji nadále poslouchat nehybně.

Bez společné fotky jsem nemohl odjet, takže jsme ještě to ráno, co jsem odjížděl, vzali její foťák a… zjistili, že má vybitou baterii. Zvládli jsme to mobilem, i když Annie pořád připadalo, že jsem od ní moc daleko. Sáhl jsem jí tedy na oko, abych jí dopřál větší kontakt.

Fotka v zrcadle se počítá jako podřadná. Lamentoval jsem, že je těžké se vyfotit bez samospouště tak, abychom byli v záběru oba, aniž bychom použili úhel zespodu, který jsem názorně ihned předvedl.

Ale čas neúprosně běžel, tak jsem přestal blbnout a tu fotku udělal.

A tak skončila má dovolená. Na další se chystám s Františkem!

Zjistil jsem, že dovolená je vždy super věc. A rozhodl jsem se doplnit zápis z té předchozí: Dovolená č. 0