Jmenuji se Medard, říkám si Daredek, ale ostatní mě volají Hikaru. Vypadám fakt dobře a jím spoustu sendvičů. Nemám rád lidi s nízkým sebevědomím a nesnáším ty, co někoho ponižují. Žiju, abych jedl a jím, abych internetoval. Rád se občas sejdu s přáteli, ale nic se nemá přehánět. Tim nechci říct, že bych si s nimi nepřál trávit veškerý svůj volný čas. Spíš jen lehce naznačit…

Celkem nerad vařím, ale napsal jsem kuchařku. Fotky do ní asi nikdy nedofotím, protože vařím vážně nerad. Taky dělám velice nerad to, do čeho mě někdo nutí. Když mi napíšete seznam činností, kterým bych se měl věnovat, sednu si do křesla a budu se vztekat. Když mě necháte jen tak volně žít, začnu sám od sebe uklízet, vařit, prát, šít, kreslit… Ale když mě necháte samotného moc dlouho, nalepím všude nálepky a budu kreslit i po zdech – to dělám rád. A když mě necháte samotného ještě déle, umřu na samotu – jako tamagochi. To dělám nerad.

Nesnáším dobře klauny a kolotoče. Vždycky tam stojím a čekám, jestli mě dřív zabije to dítě s cukrovou vatou, klaun, co se na mě nepřirozeně usmívá od vedlejšího stánku, chlápek, co se snaží svému děvčeti vystřelit papírovou růži, nebo adolescent, co právě rozbíjí tu atrakci za mnou. Nebo jestli na mě nějaká utržená atrakce spadne. Zjednodušeně řečeno vnímám pouť jako čiré zlo.

Z povahových vlastností bych vyzdvihl asi svou empatii a utajil, že jsem sasanka. Protože se ale neumím moc dobře přetvařovat a ani se o to nijak zvlášť nesnažím, raději přiznám, že mám silné sklony k mutualismu (to je to správné slovo, nepoužívejte symbióza). V praxi to funguje tak, že se upnu vždy k jedinému člověku, se kterým pak chci sdílet úplně všechno. Spojit naše mysli a schopnosti a zdolat svět. V lékařské terminologii tomu říkají závislá porucha osobnosti. Podle mě zní mutualismus mnohem lépe. Taky mám bipolární afektivní poruchu. To znamená, že umím být víc šťastný i víc smutný než velký počet obyčejných lidí dohromady.

Kdyby vás zajímalo, proč jsem závislou poruchu osobnosti napsal tučně, tak proto, že se tím snad vyvaruji hloupých poznámek o tom, jaký je můj přítel (když zrovna nějakého budu mít) fašista, když ho musím žádat o svolení, zda můžu ven, nebo jestli si můžu něco za vlastní peníze koupit. Mně to tak vyhovuje a sám si to tak buduji.
Nevnímám to jako omezování, nýbrž vedení, protože mám příliš špatných zkušeností na to, abych věřil vlastnímu úsudku. Ve skutečnosti se všichni na počátku vztahu celkem divili, když jsem se ptal, jestli si můžu vzít před obědem pár sušenek, nebo jestli můžu jít později spát. Poté, co jsem snědl tolik sušenek, že jsem z toho dva dny blinkal, a jindy zase párkrát omdlel kvůli předávkování kávou, protože jsem se pokoušel shlédnout celou jednu řadu Pokémonů vkuse, se divit přestali a svůj úděl vůdce přijali.

Býval jsem chodíval s pánem, který byl přesně o jeden rok, jeden měsíc a jeden den mladší než já, ale říkám mu pán, protože vypadal a choval se vždy o dost starší. Pak se mě ujal jiný pán, František, s ním tu jde dohledat asi pár článků, protože jsme spolu byli něco málo přes sedm let. Nicméně po těch sedmi letech bylo i na něj toho sasankovství asi už příliš, a tak se rozhodl, že si chce užívat života raději beze mě. Chvíli jsem byl smutný, to se asi očekává, ale člověk se někdy asi musí naučit žít sám.

Za důležité v dnešní společnosti považuji také zmínit, že nemluvím zrovna moc vulgárně a nepiju běžně alkohol. Což jsou pravděpodobně nejvýraznější důvody toho, proč nikam moc nezapadám a proč usnu, když se vám do mě podaří nalít sklenici vína. Od té doby, co jsem sám, si občas nějaký ten gin s tonikem i dám, ale vždy u toho musí být někdo speciální. Pokud se vám tedy nepodaří mě přesvědčit, abych si s vámi ťukl, prostě to tak berte a neuvádějte mě do trapných situacích, kdy vám to budu muset vysvětlit.