Jak jsem byl klaďasem

Býval jsem veselý, velmi extrovertní, … Shrnu to: poslouchal jsem disco. A pak mě svět začal rmoutit. Nejen lidé, svět obecně. Začal jsem jej pozorovat z větší dálky, distancoval se od běžného dění a všechno to vnímal jen jako vyprávěný příběh, který mám jako jeden z vypravěčů možnost libovolně měnit. Jsem bůžkem svého vlastního světa a dnes jsem se setkal s ďáblem. Tady to začalo doopravdy… Chtěl jsem i nadále zůstat tím klaďasem, který neublíží nevinnému. Ale situace si žádá oběti. Už to nejde vzít zpět, jednoho jsem dnes zabil.

Není to tak dávno, co jsem veřejně prohlásil, že chci vést mírové jednání s rasou komárů. Hned další ráno jsem se probudil se šesti štípanci. Polkl jsem všechny dětské nadávky, které mě napadly, vzal si Zyrtec a snažil se na to nemyslet. Považoval jsem to za zkoušku vůle a opakoval si Gándhího citaci: First they ignore you, then they laugh at you, then they fight you, then you win. Ale pro svou dobrosrdečnost jsem se dnes uprostřed noci vzbudil bolestí a zjistil, že jsem byl opětovně pobodán. Tentokrát několikanásobně do dlaně a zápěstí pravé ruky, a protože jsem alergický, silně to bolí, tloustne a pálí. Nepovažuji to za náhodu…

A tedy pryč s mou přívětivou povahou: Smrt všem komárům! Vyhlašuji válečný stav, ofenzivní mód. Pokud někdo z vás nabude dojmu, že je hloupé ztratit víru v dobro kvůli komárům, budu to považovat za sympatizaci s nepřítelem a dle toho se zařídím.

Je mi vyčítán můj pesimistický postoj. Nehledě na to, že podle mě jsem optimista, musím podotknout, že k pesimismu lidé tíhnou většinou kvůli špatným životním zkušenostem. Rádi běháte po městě v červeném triku, než vás nabere býk a to triko začnete nenávidět. A ne jen kvůli tomu, že nejspíš už nebude nositelné, ale především ve vás bude evokovat onu vzpomínku na býčí roh zabodnutý do vašich zad. A pokud nejste Ondra Majerech, tak vám ta vzpomínka nebude příjemná.