Jak jsem dělal kontrolu v Bille

Šel jsem si jen pro stuhu.

Podle současných vládních nařízení mají obchody povinnost počítat zákazníky tak, aby každý měl pro sebe uvnitř obchodu 15 metrů čtverečních. Obchody toto kreativně řeší omezováním počtu nákupních vozíků a košíků a vynucováním jejich užití každým jedním zákazníkem, i jeho doprovodem.

Zapomněl jsem si košík vzít.

Nenakupuji tak často a v Bille, do které jsem šel, měli příslušné upozornění napsané na formátu velikosti A4 a ve stejných barvách jako všechny stejně velké nálepky okolo. Vůbec jsem si nápisu nevšiml a do prodejny vešel jen tak.

Po pěti minutách ničím nerušeného nákupu jsem stál frontu k pokladně, kde jako jediný jsem udržoval dvoumetrový odstup od zákazníka přede mnou. Odstup zákazníka za mnou jsem se pokusil vynutit si zlým pohledem, ale nezabralo to, tak jsem to nechal. Nakonec, já covid-19 už měl a teoreticky bych pro nikoho neměl být hrozbou a ani nikdo pro mě. Ty odestupy oceňuji spíš proto, že nemám moc rád lidi.

Tu ke mně přistoupil zaměstnanec Billy, aby mě oslovil:
„Dovnitř jenom s košíkem, příště už tě dovnitř bez košíku nepustim!“

S tímto oslovením měl jsem hned několik problémů:

  1. Povýšený tón. Bez předchozího upozornění či dotazu, proč tam vlastně bez vozíku jsem, se mnou jednal, jako bych se snažil nějak rebelovat.
  2. Tykání. Nejde ani tak o to, že je mi třicet. I kdyby mi bylo deset, jsem zákazník a ze strany obchodu očekávám slušné a uctivé jednání.
  3. Narušení osobního prostoru. Je mi jasné, že na mě lidi nebudou kvůli jakýmkoliv nařízením mluvit z dvoumetrové vzdálenosti, když stojím u hlučných pokladen. Nevidím ale důvod k tomu, aby se ke mně někdo – obzvlášť pak při vynucování protipandemických opatření… – nakláněl na hodně nepříjemnou deseticentimetrovou vzdálenost.
  4. Rouška pod nosem. Když už za mnou přijde zaměstnanec prodejny s výtkou, že nedodržuji nějaká pravidla, pravděpodobně by je měl dodržovat i on sám. A ne si vybírat, co je mu pohodlné a co ne.
  5. Oslovil jen mě. Za mnou i přede mnou stálo několik lidí také úplně bez vozíku/košíku. Těm ale nic neřekl, i když kolem nich také procházel.
  6. Pozdní příchod. Pán vůbec nebyl přítomen v úseku vchodu ani nikde poblíž. Vstup tak nekontroloval a dovnitř mě nepustil nikdo, prostě jsem vešel. Kdyby tam stál a upozornil mě na nutnost vstoupit jedině s vozíkem/košíkem, samozřejmě bych si na nařízení vzpomněl a vyhověl mu.

„Prosím Vás, odstupte si ode mě, když na mě mluvíte,“ požádal jsem ho o nápravu v bodě 3.
„Mohl bych vás klidně hned vyhodit!“ můj požadavek ignoroval.
O krok jsem ustoupil, abych nemusel být dál prohnutý v zádech, aniž by se naše obličeje dotýkaly.
„A neměl jste to udělat hned na začátku? Že za mnou jdete až teď.“
„Za to jsou velký pokuty!“ začínal z nějakého důvodu zvyšovat hlas a na mou otázku neodpověděl.
„Dobře, tak to vypíšeme?“
„To nevypisuju já, sem může přijít kontrola kdykoliv!“
„Já vím, na to se ptám. Vypíšu to já vám, ne vy mně. Jsem z kontrolního úřadu,“ neměl jsem tušení, kdo kontroly vykonává, tak jsem to zkusil takhle.
Pán na mě jen zaskočeně hleděl a neřekl ani slovo.

Zahájil jsem okamžitě svůj nekompromisní, ale distingovaný projev, abych mu nedal prostor k pochybám.

„V první řadě si prosím ode mě trochu odstupte a nasaďte si roušku správně. Vládní nařízení ukládá povinnost mít zakrytá nejen ústa, ale i nos. Vyřiďte to prosím ihned i na pokladnách, já tu počkám“ ukázal jsem k oběma obsazeným pokladnám propiskou, kterou jsem si spolu se zápisníkem vytáhl pro efekt, že začínám jednat.
Pán spěchal za pokladními, zatímco já vystoupil z řady a pokynul zákazníkům za mnou, že mě ve frontě mohou nahradit, protože už jsem prozradil své krytí a nechtěl jsem je zdržovat. Bokem jsem si pak kreslil do zápisníku pandičku.
Paní pokladní si nasadily roušky správně a polekaně po mně pokukovaly. Zákazníci ve frontě mezi sebou nenápadně prodloužili rozestupy podle značek na zemi. Pán od security se vrátil.

Přestal jsem kreslit a s povzdechem se na něj blahosklonně zadíval.
„Heleďte, já vím, že všechna ta nařízení jsou nová a vidím, že se snažíte. Oceňuju, že jste za mnou přišel a chtěl po mně vozík – ale v první řadě jste mě vůbec neměl bez vozíku nechat vstoupit. Lidi si ten vozík vezmou, když je na to upozorníte, oni taky někdy zapomenou. Rouška pod nosem ale ok není, ty musíte nosit správně. A podle těch značek na zemi si tu lidi stoupli taky až když viděli, že tu máte kontrolu – tak to taky líp hlídejte.“
Pán jenom kýval na souhlas, protože si asi uvědomoval, že všechna pochybení zatím směřují k němu.
„My nemáme v úmyslu vydělávat na pokutách, chceme zastavit pandemii… Já si vás tu odškrtnu, jako že jste byli v pohodě, protože jste za mnou alespoň přišel. Ale počítejte s tím, že sem ještě někdo od nás přijde a hlídejte si to líp.“
„Jasný, díky, my se fakt snažíme no, jen je to těžký, jak je všechno nový a-„
„Mně je to jasný,“ skočil jsem mu rychle do řeči, protože mě nezajímaly jeho životní trable. „Můžu si tady jen někde na pokladně odpípnout tu stuhu? My dokazujeme návštěvu obchodu vždycky účtenkou z nákupu, když je tam vše v pořádku a nesepisujeme záznam o pokutě.“
„Jasný, jasný,“ pobízel mě gestem, abych všechny předběhl a zavedl mě k jedné z pokladen, kde mě nechal upřednostnit.

Lidi by si ušetřili spoustu stresu, kdyby se ke mně chovali slušně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Následuje:

Jak jsem potkal souseda

Jak jsem potkal souseda