Jak jsem jel do Vídně

Nerad plánuji, protože moje plány stejně většinou nevyjdou. Rozhodl jsem se tedy jen, že pojedu do Vídně. A to bylo vše. Neplánoval jsem čas odjezdu, co tam vlastně chci vidět, nic. Nicméně jsem tak nějak předpokládal, že počátkem mého putování po Vídni bude hlavní vlakové nádraží.

Nebylo.

Wien Simmering Bahnhof

Jel jsem s RegioJet a neměl páru, že vlak ve Vídni zastavuje na více nádražích. Vystoupil jsem hned, kdy nás v jednu hodinu odpoledne rozhlasem přivítali ve Vídni a zastavili. Byla to stanice Simmering. To jsem zjistil až po několika hodinách, co jsem chodil po okolí a nechápal, kvůli čemu tam lidi jezdí. A kde ti lidi vlastně jsou.

V první řadě pro mě bylo důležité koupit někde powerbanku. Ve vlaku byly obsazené zásuvky a mému telefonu zbývalo 17% energie. Nemohl jsem si ale vygooglit, kde je poblíž nějaké elektro, protože mi nefungovala data. Nevěděl jsem, jak na iPhonu zapnout roaming a nechtěl jsem plýtvat baterku zkoušením. Šel jsem proto pořád rovně od nádraží a čekal, až narazím na nějaký obchodní dům.

Zentrum Simmering

Šel jsem samozřejmě na špatnou stranu. Kdybych býval šel od nádraží doleva, směrem k centru, došel bych k prvnímu obchodnímu domu za pět minut. Tušil jsem, že to bude spíše směrem k centru, jen jsem netušil, kterým směrem to centrum je. To jsem tedy místo pěti minut zjistil až skoro za hodinu, což byla doba, kterou jsem potřeboval k tomu, aby mi začalo být divné, že budovy okolo mě řídnou a asi bych se měl otočit.

Tady by bylo asi vhodné poznamenat také to, že jsem ve Vídni byl naposledy jako dítě, v Prátru. A taky jsem vůbec nestudoval před odjezdem mapu. Ani natolik, abych se podíval, kde se přibližně nachází nádraží, v jaké vzdálenosti od centra a podobně.

To nákupní centrum vlevo od nádraží se jmenovalo Zentrum Simmering a je vážně jen pět minut cesty pěšky. V tomto nákupním centru mají oděvy, potraviny, drogerii, Tedi, což je něco jako naše Pepco, ale lepší, pár žrádelních míst… A asi tři obchůdky s věcmi pro telefony, kde prodávali telefony a kryty, kabely, sluchátka, ale ne powerbanky.

Bez tušení, jaká je ve Vídni koncentrace obchodních domů, začal jsem se dívat po lidech. Po patnácti minutách jsem konečně zahlédl prvního člověka s těmi srandovními sluchátky. Byla jím asi čtrnáctiletá slečna, což vyšlo dobře, protože se mi ani nesmála a nebyla nepříjemná. Celou dobu se jen červenala, že na ni mluví cizí kluk z cizí země.

Wien Hauptbahnhof ?

Měl jsem už data, pořád jsem ale neměl baterku. Zadal jsem do mapy „elektronik“ a našlo mi to jen jediný obchůdek v okolí. Kolem něj už jsem šel. Byl to takový ten krám, kde mají vše od ohřívacích deček přes větráky až po kompjůtry. Všechno vyskládané ve věžích nad sebou a všechno tak pětkrát dražší než v normálních obchodech. Oddálil jsem tedy mapu a konečně zjistil, že nejsem v centru. Pochopil jsem, že hlavní nádraží je někde jinde a stalo se mým novým primárním cílem. Nechtěl jsem ho hledat těsně před odjezdem. S tímto rozhodnutím jsem vypnul mapu i data, abych dál šetřil baterii pro případ nouze, a pokračoval jsem v cestě.

Bez mapy jsem se musel ptát na směr lidí. Většinu času jsem šel jen rovně. Ale když se někde cesta dělila na dvě svírající úhel jen několika stupňů, ptát jsem se musel. Pozitivní bylo, že úplně všichni, na koho jsem promluvil, mi bez problému anglicky odpověděli. Negativní bylo, že mě poslali na nějaké nákladní nádraží pro auta. Ale to jsem taky zjistil až později.

Okolo mě projel autobus 69a s popiskem Hauptbahnhof. S úlevou jsem si zkontroloval hodinky, že jsou teprve tři hodiny, a pak už jsem viděl budovu nádraží. K mému překvapení jsem se ale nacházel na straně, kde byl okolo nádraží vysoký plot. K budově se zde nedalo nijak projít. Ne pozemní cestou.

Wien Hauptbahnhof Autoreisezug

„To snad ne.“ To bylo jediné, co ze mě vylezlo, když jsem si uvědomil existenci obřího točitého schodiště a mostu vedoucího NAD nádražím na druhou stranu. Chvíli jsem tam zůstal jen tak stát, hledět a přemýšlet, jestli se opravdu potřebuji vracet domů. Stál jsem z druhé strany, než je focena tahle fotka stažená z Google map. Tu jsem vybral proto, že z mého pohledu nešlo kvůli pilíři mostu vidět dobře to schodiště:

Ono to ve skutečnosti nebylo schodiště, protože tam nebyly žádné schody. Nevím, jak by se tomu mělo říkat, když to bez schodů plní funkci schodiště.

Možná se vám ten most nezdá tak strašný, mně by na fotce asi taky nepřišel. Ale jít tam úplně sám, když tam nechodí ani jiní lidi a nejezdí auta, co by mi dala pocit, že tam nejsem jediný malinkatý človíček na obří konstrukci vysoko nad zemí… Měl jsem tendence padnout k zemi a začít se plazit. Už na tom „schodišti“ se mi začínalo dělat zle. Abych vstoupil na most samotný, musel jsem se hodně přemáhat. Tisknout ruce v pěst, hlasitě zpívat znělku Pokémonů a myslet na všechno, co musel překonat Ash.

Tu znělku jsem musel zpívat třikrát; na fotografii výše je zachycena jen první polovina mostu.

Po přechodu mostu jsem se na chvíli posadil a vypil všechnu vodu. Byl jsem přeci už u nádraží, takže zásoby budu moct hned doplnit. Snědl jsem sušenku, abych se uklidnil, a pak jsem už zamířil k budově nádraží.

Která byla i z této strany ohraničena plotem…

Wien Hauptbahnhof !

To musím nějak špatně chápat, přece se tam musí dát nějak dostat. Z druhé strany určitě ne, tam jsem se díval dobře… nebo ne? Uniklo mi něco? Měl jsem jít kousek dál? Budu se muset vracet? Zase přes ten obří most? Se zvrásněným čelem a výrazem plným obav jsem přistoupil ke třem pánům na lavičce opodál – jediným lidem v okolí. Zeptal jsem se, jak se dostanu do budovy nádraží. A dozvěděl se, že to, kvůli čemu jsem ten hrozný most přešel, je nádraží pro auta (nebo něco takového).

„Oh my god I just crossed that awful bridge! Scheiße!!!“

Toto zoufalé zvolání vyvolalo u pánů smích a ochotu mi pomoct. Byl jsem stále tak otřesený z toho mostu, že jsem nakonec souhlasil, že se s nimi svezu. Na motorce. Musím poznamenat, že ačkoliv se jízdy na motorce bojím, ten most byl mnohem horší.

Kousek od hlavního nádraží pro lidi (tak tomu teď říkám) jsme spolu poobědvali falafel a vyprávěli si příhody z cest. Když mi zbývaly už jen dvě hodiny do odjezdu vlaku, rozloučili jsme se. Navzájem jsme si poděkovali (já jim za pomoc, oni mně za super vyprávění) a já šel prozkoumat budovu nádraží.

Jako první mi padla do oka prodejna s telefony, kde měli hned u vchodu powerbanky. Nějakou jsem vzal, stála mě 50 euro, na Mallu přesně tu samou najdete za 327 Kč. Ne úplně výhodná koupě, ale chtěl jsem se podívat, jestli v okolí není něco, o čem jsem alespoň někdy slyšel a rád bych to viděl. Do obchodu jsem se musel vzápětí vracet, aby mi powerbanku vyměnili za nový kus, kterému nechybí tlačítko a funguje. Na mapě jsem zjistil, že hned vpravo, kousek od nádraží, je palác Belveder a řekl si, že by mohlo být fajn projít se po místě, kde sídlil člověk, jehož smrt zapříčinila první světovou válku. Taky je to jedna z velmi mála rakouských památek, o jejichž existenci mám nějaké povědomí.

Belvederegarten

Unaven a pln zážitků dosedl jsem na lavičku v zámecké zahradě. Kochal jsem se pohledem na zámek a vědomím, že můžu minimálně hodinu nikam nechodit a sedět. Nevěděl jsem, jestli se to úplně sluší, ale měl jsem pořád hrozný hlad, tak jsem si v batohu tajně ulomil kus svačiny. To byl okamžik, kdy jsem zjistil, že v Rakousku mají ochočené krkavce stejně jako my u nás holuby. S tím rozdílem, že krkavci jsou mnohem chytřejší.

Okolo mě bylo najednou pět černých tlustých opeřenců, obklíčili mě. Krkavci jsou další věc, které se docela dost bojím. Mají velké zobáky, vypadají zlověstně a v pohádkách hrají vždy nějakou temnou roli. Zasunul jsem svačinu zpět do batohu, což ale způsobilo další zašustění a přiblížení ptactva ku mojí osobě. Jeden z nich vyletěl a sedl si na lavičku vedle mě. S bušícím srdcem jsem jen nehnutě seděl a čekal, až si uvědomí, že už nic nemám. Po dvou napínavých minutách se opravdu rozprchli obtěžovat ostatní turisty. Já, ujištěn, že v okolí už blízko žádní krkavci nejsou, znovu – jako hlupák – vytáhl svačinu.

Nevšiml jsem si, že jeden krkavec zůstal stát na opěradle lavičky, na které jsem seděl. Tolik jsem byl rozptýlen sledováním těch, co mě prve obklíčili zpředu, že mě nenapadlo podívat se i za sebe. Těsně vedle mého ucha se ozvalo hlasité zakrákání, do hlavy mi narážela křídla. Zakřičel jsem, utekl z lavičky a zahodil všechno, co jsem měl. Okolo byli jen samí cizinci, kteří byli počínáním krkavců zaskočeni stejně jako já. Hleděli na mě proto v děsu a ne s pobavením.

Po několikahodinové chůzi to přesto nebylo něco, co by mě odradilo od návratu k lavičce. Prostě jsem už jen vůbec nesahal na batoh ani si nijak nepřibližoval ruce k obličeji, aby to nevypadalo, že jím. Přijal jsem jejich pravidla a jen tak strnule seděl a čekal na vlak. Nad námi se zatím stahovala tmavá mračna.

Bahnhofcity Wien Hauptbahnhof

Spustil se déšť. Ale ne takový ten normální déšť, kdy sice moknete, ale chvíli to trvá, než se vám promočí oblečení naskrz. Pršely ty obří těžké kapky, kdy každá bolí a prosákne rovnou až na kůži. Neměl jsem s sebou mikinu, pohyboval jsem se celý den v tričku a kraťasích – bylo to součástí mého neplánování. Tak jsem se vydal zpět k budově nádraží. Ještě než jsem vyšel ze zámecké zahrady, byl jsem promáčený a moc nepomohly ani dlouhé intervaly mezi zelenými na přechodech pro chodce cestou dál. Byl jsem široko daleko jediný bez deštníku, ačkoliv vídeňský deník Heute, který jsem si na nádraží vzal před cestou k paláci, psal, že bude celý den slunečno.

Na nádraží jsem tedy došel jediný mokrý. Déšť trval teprve tak deset minut, o to větší pozdvižení můj zjev způsoboval. Vypadal jsem, že jsem zrovna tak mohl spadnout někam do kašny. Voda mi z oblečení tekla čůrkem, hlasité vrzání mokrých bot na lesklé podlaze provázelo každý můj krok. Zamířil jsem do New Yorkeru, abych si koupil mikinu s kapucí, co by mě alespoň trochu zahřála a ochránila před deštěm v Brně, kdyby pršelo i tam. Ale jen co jsem ji koupil a vyšel ven před nádraží, pršet přestalo. Ten déšť tam byl asi cíleně jen pro mě.

Zbývajících dvacet minut do odjezdu vlaku jsem využil už jen k probádání obchodů v nádražním městečku (Bahnhofcity Wien Hauptbahnhof) a spokojenému rozjímání nad tím, že ačkoliv jsem z Vídně vlastně skoro nic neviděl, neplánované výlety jsou přece jen vždycky nejlepší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Následuje:

Jak jsem byl na plastice nosu, část 2.

Jak jsem byl na plastice nosu, část 2.