Jak jsem se vypořádal s urážkou v Makru

Stál jsem v Makru u vstupu k samoobslužným pokladnám, byl jsem další na řadě. Před sebou nákupní vozík a v něm jednu krabičku sladkostí. Nákupní vozík jsem s sebou bral, jen abych se na něm po obchodě mohl dopravovat.

„Tohle fakt miluju,“ vynořil se za mnou mladý, asi pětadvacetiletý pán s nějakou slečnou.
„Proč to nekontrolujou? Měli by vydávat zboží po předložení živnostenskýho listu, jinak sem choděj takhle samý děcka a zdržujou!“

Rozhlédl jsem se a neviděl žádné děti. Dovtípil jsem se, že myslel pravděpodobně mě. Když jsem na něm zamyšleně ulpěl pohledem, jen nadzdvihl obočí a vykulil oči – pravděpodobně na znamení, že jsem se dovtípil správně.

Prohlížel jsem si ho.

„Vidíš to? Vidíš to, ale jo?!“ rozčiloval se pán ukazujíc na obsah mého vozíku.
„Děcka dostanou kartičku od taťky, aby si mohly jít koupit levný sladkosti, a mě zatím stojí obchod!“

Šokovaný, s pootevřenou pusou na něj koukám. Jsem minimálně o 4 roky starší než on, živnostenské oprávnění mám a kartička je na moje jméno.

To mě ponouklo. Nepřestávaje šokovaně zírat na toho pána natáhl jsem ruku a do vozíku pomalu shrnul okolo 30 různých čokoládových tyčinek z malého regálu hned vedle.

A pak jsem je všechny pípal po jedné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..