S nájemní smlouvou podepsanou v červenci vcházím na úřad, kde jsem si domluvil schůzku mimo úřední hodiny kvůli přihlášení trvalého bydliště.
Už dlouho nemáte jako nájemnce povinnost žádat o souhlas majitele nemovitosti. Jakmile máte jednou platnou nájemní smlouvu, máte plné právo přihlásit se k trvalému pobytu bez ohledu na případnou nevoli majitele. Nicméně toto na úřadě v Řeporyjích nevěděli.
“Tady je číslo, tak já ještě zavolám paní, jestli s tím souhlasí,” prohlíží si úřednice nájemní smlouvu.
“A proč?”
“Abychom věděli, jestli s tím souhlasí…”
“Ale proč? Máte v ruce podepsaný originál nájemní smlouvy.”
“Ale to není oprávnění k trvalému pobytu.”
“To teda je.”
Úřednice se blahosklonně zasmála. “Ne, to není. To vás opravňuje k tomu tam bydlet, to ano, ale k trvalému pobytu potřebujete písemný souhlas, když nemáte majitelku s sebou.”
“Nepotřebuji, četl jsem to,” vyjádřil jsem se klidně.
“To, že jste někde něco četl, neznamená, že to tak funguje v praxi. Praxe je něco jiného, mladý pane, víte? To zjistíte, až budete starší.”
“Takže tady operujete bez ohledu na platné zákony?” zeptal jsem se ještě a nepochopil poznámku o věku.
Ale k paní úřednici se teď přidala druhá paní úřednice a bavily se spolu na můj účet. Když jsem něco namítal, docela mě ignorovaly. Chvíli jsem je tak pozoroval a zvažoval, co dál. V první chvíli mě napadlo, že mám u sebe na tři zapalovače a v batůžku lahvičku benzínu. Pak jsem ale jen ustoupil dva kroky nazad, abych tak vystředil svou osobu do centra místnosti, kvůli lepší akustice, a začal jsem z telefonu nahlas předčítat příslušné pasáže z občanského zákoníku.
Po dvou odstavcích jsem si konečně znovu získal pozornost obou úřednic. Teď ztichly a jen na mě mlčky soustředěně hleděly. Během čtení jsem jim věnoval pár pohledů, abych se ujistil, že stále poslouchají. A když jsem skončil, zůstal jsem mlčet a nechal to na nich.
“To vůbec nevim… Kde máme ty papíry?” ptá se jedna druhé.
“Já nevim… Hele, zavolej Evě, ta bude vědět,” odpovídá druhá první.
Eva věděla.
Trvalý pobyt úspěšně přihlášen.
