Jak mě v metru pustili sednout

„Mohl byste mě prosím pustit sednout?“ došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.

„Proč, máš ňákou kartičku?“

„To asi mám, jakou byste chtěl?“ vytahuji z batůžku peněženku.

„Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.“

Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, …

„To je vtip?“

„Žádnou jinou nemám.“

„Tak to asi budeš muset stát.“

„Ale já jedu daleko,“ nevzdával jsem to.

„Jak daleko?“

„Předaleko.“

„Co to znamená?“

„Předaleko? Dál než daleko.“

„Já vim, ale co to znamená…“

„To znamená velkou vzdálenost od bodu, ze kterého cestuji, do bodu, kam cestuji,“ vysvětloval jsem.

„To jsem pochopil, ale kam jedeš?“

„Daleko.“

„Víš co? Sedni si,“ vstal pán a pustil mě sednout.

Je to vždy jen souboj trpělivosti.