Jak v lidech vzbuzuji naději

Cestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup.

Takhle lidi fungují? Vzdají se svých cílů bez vynaložení všech svých sil? Bez využití všech možností? Nemohl jsem se na to dívat. Ne, nedovolím, aby byl svět takový. Na poslední chvíli vstoupil jsem do zavírajících se dveří a vší silou se je snažil udržet otevřené.

„Neházejte flintu do žita!“ skřípnutý ve dveřích zavolal jsem na ni ovlivněn slohem Čapkovy Továrny na absolutno, kterou v metru poslední dny čítám.

Paní stála zaraženě na místě a čekala, až mi dveře rozmáčknou lebku.

„Rychle, poběžte, už nemáme moc času!“ zavolal jsem hned znovu, moje šance na přežití se každou vteřinou krátily.

Paní se rozeběhla, pomohla mi na dveře zatlačit tak, aby se znovu otevřely – což mimochodem neudělal nikdo z mých fascinovaných spolucestujících – a nastoupila.

A já teď doufám…

Snad paní i všichni svědkové pochopili kontext mého jednání a uvědomili si, že když před vámi zavírají dveře, ještě to neznamená, že se do nich nemůžete pokusit vejít.

Snad jsem změnil svět.