“Les před námi,” hlásí spolubydlící cestou do obchodu.
“Co..?” rozhlížím se zmateně, když před námi je pouze náměstíčko se stánkem s občerstvením.

Po pár dalších metrech, během kterých spolubydlícího pozdraví neuvěřitelné množství lidí, se ke mně otočil:

“Chtěls přece, abych ti řekl strom, když potkáme souseda. Tohle byl houf sousedů. Les.”

Měl pravdu. Opravdu jsem chtěl, aby řekl strom, když potkáme někoho, koho bych měl dle správných mravů pozdravit. Dle správných mravů bych tedy spíše měl po pěti letech tváře sousedů rozeznat a pozdravit je sám od sebe, alespoň ale tu slušnost předstírám, když se mi jeví pořád všichni jako cizí.

Když jsem spolubydlícího žádal o tuto nápovědu, bylo to proto, že mu připadalo nevhodné mě slovně na sousedy upozorňovat před nimi. Vymyslel jsem proto krycí heslo: strom. A já oceňuji kreativní přístup spolubydlícího. Jen od té doby pociťuji úzkost, kdykoliv mě upozorněí na nějakou větev, protože někde v okolí očekávám něčí uťatou ruku.