Meltdown

Jsem docela vyrovnaný a veselý, ale mám své chvilky.

Mám bipolární afektivní poruchu. Ta samotná mi nevadí, jsem za ni asi i rád (cítím tolik emocí!). Radost i smutek je pro mě hodně těžké ovládat, ale není to nic oproti meltdownu. A protože to nejsem jen já a ostatní bipolární, ale taky aspergeři, kteří mají většinou komunikaci s okolím o dost těžší, rozhodl jsem se využít vlastních komunikačních schopností a trochu to popsat.

Co to meltdown vlastně je?

Zjednodušeně řečeno jde o ztrátu kontroly nad sebou samým. Pohltí vás vztek, dožene vás do bodu, ze kterého už se nedokážete vrátit. Něco říkáte a děláte, ale není to tak úplně ve vaší režii.

Nevhodnými poznámkami útočíte na ostatní, strefujete se do lidí, co máte rádi. Nic z toho nechcete, ale v tu chvíli máte pocit, že ten druhý to ví. Je to pro vás v pořádku, dáváte průchod svému vzteku a nemyslíte na následky. Ani si neuvědomujete, že by to nějaké mohlo mít. Existuje pro vás jen tento jediný okamžik.

Druhou variantou ke vzteku je pak pocit, že jste k ničemu. Myšlenky na sebepoškozování, sebevraždu, nenávist vlastní osoby, útoky proti sobě samému.

Co dělat, když jste v přítomnosti někoho, kdo prožívá meltdown?

Můžete dotyčného nechat v klidu, aby se vyvztekal nebo vybrečel. Je to funkční, ale dotyčný může po skončení meltdownu nabýt dojmu, že je všem ukradený, což u takového člověka není úplně nejlepší strategií.

Rozhodně není vhodné člověka v meltdownu jakkoliv fyzicky omezovat, pokud nikoho (ani sebe) neohrožuje. Je dobré mít povědomí o tom, kde se dotyčný pohybuje a v jaké je fázi. Z nepozornosti nebo nedostatku zájmu by mohl ohrozit nejen sebe – například neuváženým vstupem do vozovky apod.

Mně většinou pomáhají projevy náklonnosti. Objetí, uvaření čaje, vyslechnutí, starostlivé zacházení. V případech, kdy mě o své starostlivosti přesvědčit nedokážete, preferuji schovávačku pod těžkou peřinou a samotu.

Každý to má jinak, proto se citlivě zeptejte, nebo jednotlivé věci nabídněte. Je možné, že budete ve všech bodech odmítnuti, ale neberte si to osobně. Nemusí to fungovat pokaždé. V některých situacích může obejmutí pomoct, v jiných tomu samému člověku připadat nepřijatelné.

Důležité je vědět, že ani sám dotyčný do poslední chvíle netuší, co mu pomůže – jinak by si o to sám řekl.

Co zapříčiňuje meltdown?

Meltdown může vzniknout z dlouhodobého stresu, frustrace nebo velké vlny vzteku stejně jako z něčeho, co ostatním připadá naprosto malicherné.

Většinou jde o drobnosti, co se nastřádaly za dny nebo týdny a které dotyčný neřeší, protože i on si uvědomuje, že jde o triviality. Když je těch trivialit ale najednou hodně, stačí jedno malé pošťouchnutí a meltdown může začít.

Pocity jsou subjektivní záležitost a ač máme ve společnosti určité vzory chování, na které jsme zvyklí a přijdou nám „normální“, nelze je aplikovat na všechny. Já taky nechápu, jak někdo může být nervózní před testem nebo vystoupením, ale když za mnou přijdete, nevysměji se vám, že je to blbost. Jste nervózní a já nechci, abyste byli nervózní – nezáleží, co to způsobilo. Ani vy byste neměli snižovat příčiny negativních emocí ostatních.

Následný šok

A pak je tu shutdown, při kterém fungujete jen v takovém zamlženém prostoru ve vaší hlavě. Všechno je hrozně vzdálené a nekonkrétní, éterické. Cítíte se trapně kvůli proběhlému meltdownu, utápíte se v pocitech, že už nic nebude jako dřív. Víte, že to, jak jste se chovali, bylo naprosto neadekvátní a ten pocit, že jste to nedokázali ovládnout, vás sžírá.

Kromě toho můžete začít taky myslet na to, jak se k vám během meltdownu chovali ostatní a odnést si z toho buď pozitivní pocit, že na vás někomu záleží a že to spolu zvládnete, nebo negativní pocit, že jim na tom, jak se cítíte, nezáleží.

Jak poznat přicházející meltdown?

Nastupující vlna adrenalinu má několik možných forem, které se fyzicky projevují u různých lidí jinak, a tak je to na pozorování každého z nás. Například u mě je to šílený tlak na hrudi, jako by mi otekly všechny orgány a draly se přes kostru ven.

Často meltdownu předchází opakování stejných tvrzení, zrychlení řeči a sebevědomé až povýšené jednání.

Co může pomoct?

  1. Cítíte-li blížící se meltdown, zkuste dotyčného nějak nenuceně a nenápadně rozptýlit. Změňte téma, rozesmějte ho, obejměte ho, zeptejte se, jak se má – dejte mu najevo, že vám na něm záleží.
  2. Nepoukazujte na možný blížící se meltdown větami jako „A je to tady“, ani nevzpomínejte na meltdowny předešlé „Nechtěl jsem, aby ses zase sesypal“. Riskujete tím rychlý příchod dalšího meltdownu.
  3. Během meltdownu s dotyčným nedebatujte!
  4. Neříkejte věty typu „Uklidni se“, „Vzpamatuj se“ apod.
  5. Neposmívejte se mu.
  6. Nepovyšujte se. Například dotazy, zda si vzal léky, pokud užívá něco na psychiku. I v případě, že to myslíte dobře, nebude to tak bráno.
  7. Tiše poslouchejte a buďte s ním, abyste mohli případně doručit potřebné obejmutí nebo těžkou peřinu.
  8. Pokud se do vás dotyčný strefuje zlými poznámkami, nereagujte na to. Odejděte, pokud to situace dovoluje. Depersonalizujte celý meltdown. Není to vaše vina, pokud jste ho přímo nezpůsobili. A i pokud ano, nemůžete stejně nic než čekat.
  9. Při zvolnění ujistěte dotyčného, že se nic nestalo. Zmírníte tím následky a dotyčný si vás bude za to nezměrně vážit.

Závěr

Meltdown a scény neděláme nikdy záměrně a je skutečně velký rozdíl mezi běžným záchvatem vzteku a meltdownem.

Při běžném záchvatu vzteku lze rozčileného člověka uklidnit určitou reakcí – dáte mu, co chce. Osoba v meltdownu nemá ponětí, co chce. Meltdown ho dostal až za hranice porozumění sobě samému.

Zkuste si taky vzpomenout na všechny své oblíbené seriálové a filmové hrdiny. Nemá někdo podobné problémy? A máte je rádi přesto, nebo možná trošku i právě proto? Oblíbení aspergeři Sheldon z Teorie velkého třesku nebo Sam z Atypical? Bipolární Joker? Asi tak 80% všech anime postav?