Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od pražské kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

„Cože? Je víc lidí, jako jsem já?“ zeptal jsem se v úžasu mezi futry, kam jsem dojel na židli, abych na ně lépe viděl.
Nevšimli si mě, protože mluvili dál a byli hlasitější než já.

„Hikaru, paní si myslí, že jseš mentálně postiženej,“ ozvalo se hlasitým šeptem z kanclu vedle.
„Aha… protože mám na sobě mikinu Stitch?“
„Hikaru… máš na hlavě skleničku…“
„Já vím… Dal jsem ji tam…“ vysvětluji kolegovi pomalu a zřetelně. „Tak je to tou mikinou?“

Když na mě kolega nepřestával mlčky hledět, udržujíc do poslední chvíle oční kontakt jsem zacouval zpět k sobě. Dost mi to připomnělo scénu, kdy jsem si v Albertu po cestě ke kase jezdil po regálech angličákem a cizí paní vysvětlovala malému synovi, který se vztekal, že on tohle nemůže, že jsem nemocný a ať na mě neukazuje.

Znamená to, že když už jsem konečně dospělý a soběstačný a můžu si teoreticky dělat, co chci, když to nikomu jinému neubližuje, že stále platí nějaké omezení ve hraní si? A pokud teď jako dospělý mohu beztrestně pít alkohol, kouřit a brát drogy, můžu vědět, proč si stále nesmím hrát?

Nemůžu si pomoct, ale pořád mi přijde, že to nejsem já, kdo je tu divný.