Můj operatér

Před nějakým časem jsem si dva týdny poležel v nemocnici. Většinu historek jsem publikoval už dřív, teď jsem narazil na ztracené zápisky, které jsem ještě nepřepsal. Předtím, než začnete číst, bych se ještě rád vyjádřil, že se mi po nemocnici i celém jejím personálu stýská. Všichni byli moc milí a trpěliví a nikdo mi nenadával, když jsem si zpíval.

 

„Pane, vy jste můj operatér?“ promluvím do ticha sálu, už připoutaný k lůžku, k cizímu muži oblékajícímu se do bílého pláště.
Pán se otočí, abych na něj viděl. „Ano,“ přitaká mile.
„Dobrý den, já jsem M***** H********,“ také se mile usmívám, s rukama připoutanýma k lůžku a nahatý pod plachtou. „Myslíte si, že je ta operace nutná?“
„Ano, jinak bychom se k ní přece neuchylovali.“
„Aha. Já vás ještě moc neznám. A nemůžete mě uspat úplně?“
„Bohužel, tohle je zákrok, který se provádí jen při lokální anestezii.“
„A nemohla by ta lokace být velká zhruba jako já?“
„To nemohla.“
„Ale kdybych spal, to byste si klidně mohli vzít jeden od každého z mých párových orgánů a já bych jako nic nezjistil… Teď na vás mrkám, nevím, jestli mě vidíte.“
Pan operatér se chvíli smál, něco si vrtíc hlavou breptal, pak mi bodl tři injekce a začal řezat.

 

Chvíli jsem počkal, díval se na strop a přemýšlel.

 

„Ani když vám řeknu, že to cítím, tak mě neuspíte?“
„Kdybyste to cítil, tak byste to už dávno řekl.“
„A můžu u toho jíst?“
„Cože?“
„Mám hrozný hlad. Odvezli mě nečekaně těsně pře obědem. Doufám, že na mě zbude…“
Když jedna ze sester vidí, jak si doktor jen tiše povzdechl a zřejmě nehodlá odpovídat a zároveň si všimla, že já se stále snažím nakouknout přes plachtu, kterou mi zastřeli výhled, odpovídá za něj, že přece musím mít spoutané ruce.
„Aha… A mohla byste mi je teda připoutat znovu a trochu pevněji? Protože jsem si jednu zcela nechtěně právě uvolnil. Lechtalo mě zápěstí. Koukejte,“ mávám uvolněnou rukou ve vzduchu.

 

Po opětovném spoutání jsem se rozhodl pana operatéra už nerušit od práce nebo ho nějak jinak znervózňovat, tak jsem si pár minut jen tiše prozpěvoval a čekal a čekal… až jsem se začal opravdu nudit a znovu myslet na jídlo.

 

„Pane doktore?“
„Ano?“
„Můžu vám říkat ‚Pane doktore‘?“
„…Ano.“
„Dobře. ……… Pane doktore?“
„Ano…?“
„Můžete to udělat rychle? Já mám opravdu velký hlad.“
„Příště ho uspíme…“ pravil doktor vyrovnaně k sestrám a bez dalšího otálení mi dal dýchnout omamujícího plynu.


Komentáře

  1. Naddi Nyan Ryou napsal:

    Mám taký neodbytný pocit, že im tiež musíš veľmi chýbať. ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..