Dosáhl jsem znepokojivého zjištění ve své snaze pochopit svět. Je mi velmi nepříjemné o tom mluvit, ale věc se má tak, že nejsem sto předvídat reakce normálního člověka (ani divného), nerozumím mu a vůbec nevím, proč co dělá. Protože mi v těchto věcech schází intuice, bedlivě své okolí pozoruji a snažím se zapamatovat si každou drobnost, každou výchylku v chování a každý aspekt, který ji způsobil.

Prozatím celkem neúspěšně. Protože neexistuje žádný psaný materiál o “normálních lidech”, nezbývá mi už mnoho možností, kde se něčemu o životě a mezilidských vztazích přiučit. S lidmi komunikuji jen pomálu a většinou jsou to lidé tolerantní, kteří mi rozumí, nebo se o to alespoň snaží. Uchýlil jsem se tedy ke kinematografii.

Přemýšlel jsem, které žánry bývají nejpoučnější, a došel k závěru, že jistě pohádky. Vždyť pomocí pohádek se snažíme dětem předat ona poselství Co je dobré a co zlé. Zhlédl jsem pár klasických pohádek o lásce a snažil se z nich vytěžit co nejvíce. Nakonec jsem si ale uvědomil největší úskalí celé té věci: Konec. Všechny pohádky, nebo alespoň jejich většina, končí ve chvíli, kdy se dva potkají, zamilují a vezmou. Ale co dál? Co se dělo poté? Co se dít poté?

Jistě, viděl jsem obrázky ztvárňující opilou Sněhurku plakající nad ztrátou svého prince, který jí utekl za jiným princem. Viděl jsem Alenku v detoxu a Šípkovou Růženku jako prostitutku. Ale schází mi příběh. Navštěvovala Sněhurka ty trpaslíky poté, co odjela s princem na zámek? Zaplatila jim za pobyt? Vymáhali z ní dlužnou částku? Nechala je Sněhurka odstranit? A co dělala ve volném čase? Ležela a dívala se do stropu jako já? Schází mi příběh…

Dumal jsem dál. Náhle mi svitlo: s vývojem dítěte přichází další otázky, na ty by měla kinematografie odpovědět také - a opravdu. Logické, říkáte si, ale já v desíti až třinácti letech sledoval se sestrou filmy jako je Mandragora, teprve od nějakých osmnácti sleduji pohádky, protože klasická díla mám už za sebou.

Takže pohádka ukáže člověku v rané fázi jeho života, co je to láska. Co je důležité pro zamilování, a jak se to pozná. Teenagerovské filmy stejnému člověku později ukáží, jak se rozmnožit. Více v tom většinou nevidím. Jenže pak jsem došel k těm “dospělým filmům”… Nemyslím pornografii. Kdykoliv se podíváte do televizního programu a hledáte film, kde by nebyla zobrazena klasická pohádka o lásce (najdou se a zamilují, film končí), nalézáte jen samé horory, psychologická dramata, kriminálky a podobně. Najednou nikde žádný návod na to, jak správně žít.

Filmoví tvůrci nás zdvihli z kolébek, vedli nás během dospívání, a pak nás, zrovna v tom nejkritičtějším místě, kdy nejvíce potřebujeme pomoci, s maniakálním smíchem pustili do propasti. Mám jen jednu jedinou otázku, na kterou se mi nedaří nalézt odpověď, otázky smyslu života mám již dávno vyřešené. Má otázka zní jednoduše, ale zkuste mi na ni odpovědět. Jak se správně žije..? Pokud si mám vzít příklad z posledního filmu, který jsem viděl, musím někoho zabít, abych byl šťastný. Budu pak jako vy? Pomůže mi to?