Jedu si takhle autobusem Student Agency. Opřený do pohodlného sedadla poslouchám sekci Mozarta vysílanou rádiem. Za spolusedícího mi životní náhoda vnutila cirka osmnáctiletého hocha s rovným kšiltem, který zřejmě netušil, že jsem minimálně o pár let starší. Pro neskrývané vzájemné nesympatie jsme spolu neměli tendenci komunikovat. Až do chvíle, kdy jsem si nasadil svá sluchátka…

Spolusedící do mě bez předchozího varování hrubě vráží loktem.
Podrážděn sundávám sluchátka: “…Chceš něco?”
“Vole, já to vůbec neslyšim přes to, jak ti to řve.”
“Na sedadle je taková super šipka, která ti zesílí zvuk, vyzkoušej ji…”
“Jenže já už to mam naplno, tak si to ztlum.”
“Proč? Protože jsi místo do sluchátek investoval do čapky DC? Nech mě bejt,” znovu si nasazuji sluchátka a oddávám se hudbě.
Spolusedící na mě ještě chvíli s nenávistí zírá, ale když vidí, že ho ignoruji, kapituluje a naštvaně se věnuje zase dál svému programu.

Po deseti minutách spolusedící zastavuje procházející stevardku: “Prosim vás, řekněte mu, ať si to ztlumí, slyšíte, jak mu to řve?”
Stále nehnutě sedím.
“Prosím vás, mohl byste si to ztišit? Rušíte ostatní,” zaklepala mi stevardka na rameno a vyčkala, než si sluchátka sundám.
“Promiňte?” zadíval jsem se stevardce na rty. Stevardka požadavek zopakovala.
“Já se moc omlouvám, promiňte, já nedoslýchám, já to jinak neslyším, vybila se mi baterka v naslouchátku. Nevěděl jsem, že je to moc nahlas. Já to vypnu, promiňte,” začal jsem sluchátka balit, ale stevardka mě ihned zastavila.
“Ne, ne, to v žádném případě, jen to nechte hrát, promiňte, netušila jsem…” dala si záležet, abych jí viděl dobře na rty a mohl bez problému odezírat.
“Děkuju…” věnoval jsem ještě poslední vítězný úsměv svému spolusedícímu a znovu se, se sluchátky, pohodlně usadil.

Přepisem tohoto rozhovoru jsem vás chtěl poučit o dvou věcech:

doprava  Hikaru  rozhovor