Nesnáším slabé lidi

a lidi, co je litují…

Bože.

Život je těžkej. Vždycky říkám, že život je ta nejtěžší hra, kterou jsem zatím hrál. A že jsem si pravděpodobně na začátku zvolil moc vysokou obtížnost. A že i to nastavení gamy jsem posral a přes den je kvůli tomu všude moc světla.

 

Vidíte, jak to funguje?

1. Přiznání slabosti

2. Okamžité přijetí výhradní zodpovědnosti za vlastní pocity a obecně situaci, ve které se nacházím

3. Vtip

 

Prostě vám nedám vůbec šanci mě politovat. A takhle si myslím, že by to mělo být. A když budete brečet vy, taky si z vás udělám srandu a donutím vás se smát.

Ale pak se setkám s někým, komu ty vole umřel křeček a řekne to nahlas. A všichni okolo jsou jako „Ty vole, jemu umřel křeček. Tak to je silný.“ A já sedím mezi nimi a ptám se sám sebe, jestli to ten litující se a ti litující ho myslí vážně. Nevím, jak se v takové situaci zachovat, protože asi každý máme v minulosti nějakýho toho mrtvýho křečka – koupit si džungaráka je pořád dost levný. Někdo má za sebou takovýho křečka jednoho, někdo hromadu – neměli bychom se navzájem takovými informacemi obtěžovat. A už vůbec bychom kvůli tomu neměli být ve společnosti nějak upřednostňováni nebo někdo kvůli nám upozaďován. Proč by neschopnost poprat se s vlastním osudem měla z někoho dělat VIP?

A taky je úplně jedno, jestli vám ten křeček umřel sám (máte ztížené podmínky k žití), někdo vám ho zabil (někdo vám ublížil) nebo jste ho zabili vy (něčeho litujete).

Až se budete někde veřejně tvářit emotivně nebo budete blokovat šipky a informovat své okolí, že vás v dětství týrali, takže na to máte vlastně právo, nebo budete ze sebe jakkoliv jinak dělat kvůli tomu mrtvýmu křečkovi chudinku, mějte na vědomí, že možná se ve vašem okolí nachází někdo, kdo toho zažil víc a jen není takovej kus hovna, aby se kvůli tomu vyčlenil ze společnosti do odstavnýho pruhu pro neschopný.

Netvrdím, že nemůžete být nikdy smutní nebo že máte zapírat svoje pocity. Když se před vámi rozbrečí nejlepší kamarád, je to v pořádku – od toho jste kamarádi a pravděpodobně nejlíp víte, co dělat a říkat. Ale vážně považujete za nutné sdílet to na facebooku a nechat se plácat po ramínku? Nebo naopak takové lidi litovat, objímat a vyjadřovat jim jakkoliv emoční spoluúčast? Vážně máte pocit, že nějakým R.I.P. příspěvkem lze uctít něčí památku? A pokud souhlasíte, že ne, tak proč to děláte?

Včera jsem hrál s Domkem stolní fotbal. A protože ho umí podstatně líp než já, požádal jsem ho, aby na mě byl ve hře hodný. Prohrál jsem jen o jeden gól. Ale ten pocit ponížení, že jsem si snížil obtížnost jen proto, že jsem nebyl schopný se za ty roky hru pořádně naučit… další hru už jsem chtěl hrát normálně. Dal jsem asi šest gólů, z toho pět omylem do vlastní brány. Ale tu hru jsem si parádně užil.

 

Tak si dejte facku a jedeme dál.

 

Omlouvám se za nevybíravý slovník, ale potřebovali jste to.

 

Vlastně se to všechno dalo vyjádřit jediným screenshotem:

 


Komentáře

  1. Annie napsal:

    Ámen.

    Jo a taky mi umřel křeček.

  2. Akous napsal:

    Krecku mi umrelo ze by i na kozich s kapuci bylo… Kde se muzu prihlasit o soucit? 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.