O mně

Od roku 2006 jsem příležitostný bloger bez tématu.

Říkají mi Hikaru.

Jsem bipolárně afektivně porouchaný, nemám rád lidi s nedostatkem jódu (kretény, nedostatek jódu způsobuje kreténismus) a rád se válím a požírám cukroví.

Jmenuji se Medard Dominik, líbí se mi zdrobnělina Daredek, ale říkají mi Hikaru. Vypadám fakt dobře a jím spoustu sendvičů. – Komu dojde tento vtípek, je automaticky můj kámoš.

Nemám rád lidi s nízkým sebevědomím a nesnáším ty, co někoho ponižují. Což jsou opět lidi s nízkým sebevědomím, protože sebevědomý člověk nemá potřebu snižovat druhé, aby se cítili „lepší“.

Jsem zvyklý dosáhnout všeho, co chci, ale nejsem trpělivý – prostě jsem jen zvyklý, že mi všechno vychází, protože jsem dobrej.

Napsal jsem kuchařku.

Rád se občas sejdu s přáteli, ale nic se nemá přehánět. Tím nechci říct, že bych si s přáteli nepřál trávit veškerý svůj volný čas. Spíš jen lehce naznačit.

Celkem nerad vařím, ale napsal jsem kuchařku. Chtěl mi ji vydat Fragment, ale za tři měsíce jsem nebyl schopen nafotit do ní fotky, protože… celkem nerad vařím.

Taky dělám velice nerad všechno, do čeho mě někdo nutí. Když mi napíšete seznam činností, kterým bych se měl věnovat, sednu si do křesla a budu se vztekat. Když mě necháte jen tak volně žít, začnu sám od sebe uklízet, vařit, prát, šít, kreslit…
Ale když mě necháte samotného moc dlouho, nalepím všude nálepky a budu kreslit i po zdech. To dělám rád. A když mě necháte samotného ještě déle, umřu na samotu – jako tamagotchi. To dělám nerad.

Úplně nejraději trávím čas učením se nových věcí, protože mě baví být super.

Dělám „zbytečná dramata“.

Angažuji se v boji proti bezpráví, proto jsem také vegan, Greenpeace aktivista a člen Food Not Bombs.

Kromě toho, že jsem super, bych z povahových vlastností vyzdvihl asi svou empatii a utajil, že jsem sasanka. Protože se ale neumím moc dobře přetvarovat a ani se o to nesnažím, raději přiznám, že mám silné sklony k mutualismu. Mutualismus je to, co si hodně lidí mylně představuje pod slovem symbióza.

V praxi to funguje tak, že se vždy upnu k jedinému člověku, se kterým pak chci sdílet úplně všechno. Spojit naše mysli a schopnosti a zdolat svět. V lékařské terminologii tomu říkají závislá porucha osobnosti. Podle mě zní mutualismus o něco lépe.

Bipolární afektivní porucha, co jsem zmínil na začátku, znamená, že umím být víc šťastný i víc smutný než velký počet obyčejných lidí dohromady. Je to taková ta nemoc, co když ji vidíte v televizi, hrozně se vám líbí a s hrdinou sympatizujete, ale jakmile znáte někoho takového doopravdy, nadáváte mu, že dělá „zbytečná dramata“ a „řeší kraviny“.

Býval jsem chodíval s pánem.

Kdyby vás zajímalo, proč jsem ty poruchy napsal tučně, tak proto, že se tím snad vyvaruji hloupých poznámek o tom, jak se nechám ovlivňovat a jaký je můj přítel fašista, když ho musím žádat o svolení, zda můžu ven, nebo jestli si můžu něco za vlastní peníze koupit. Mně to takhle vyhovuje a sám si to tak buduji. Nevnímám to jako omezování, nýbrž vedení, protože mám příliš špatných zkušeností, než abych věřil vlastnímu úsudku.

Ve skutečnosti se všichni na počátku vztahu celkem divili, když jsem se ptal, jestli si můžu vzít před oběděm, který jsem vařil já, pár sušenek, nebo jestli můžu jít spát později. Poté, co jsem snědl tolik sušenek, že jsem z toho dva dny blikal, a jindy zase párkrát omdlel kvůli předávkování kávou, protože jsem se pokoušel shlédnout celou řadu Pokémonů vkuse, se divit přestali a svůj úděl vůdce přijali.

Býval jsem chodíval s pánem, který byl přesně o jeden rok, jeden měsíc a jeden den mladší než já, ale říkám mu pán, protože i tehdy (bylo mu 18 a mně 19) vypadal a choval se jako o dost starší.

Pak se mě ujal jiný pán, s ním tu jde dohledat asi pár článků, protože jsme spolu žili něco málo přes sedm let. Po těch sedmi letech bylo ale i na něj toho sasankovství už příliš, a tak se rozhodl, že si chce užívat života raději beze mě. Pamatuji si, jak mi říkal, že mu vadí, že nestárnu a stárne sám. Chvíli jsem byl smutný, to se asi očekává, ale člověk se někdy asi musí naučit žít sám.

Jenže mě to učil kluk, který byl hrozně super – a pořád je – a tak spolu žijeme a žít sám se teda asi naučím jindy.

Nebo sám třeba umřu.

Jo a taky jsem vtipnej.

Vítejte na mém blogu.