Jak se představit a přijít o kamaráda

Při svém pozvolném stěhování se do Prahy občas narazím na někoho, s kým jsem se bavil, ještě než jsem se z Prahy stěhoval do Brna. Napsal mi i jeden dávný známý, se kterým se mi kdysi psalo hodně dobře. Bavili jsme se vždycky o hrách a je o pět let mladší než já. A protože jsem v Praze a oba jsme měli ve stejnou chvíli čas, domluvili jsme se konečně na schůzce. I když mi to přišlo zbytečné, protože tenhle kluk na mě nikdy nic nezkoušel, vyslovil jsem se, že se chci jen bavit. Nemám teď vůbec chuť začínat cokoliv jiného než přátelství a nerad bych tahal ven někoho, kdo by měl jiná očekávání.

Stojím tedy na rohu frekventované ulice, kterou jsem zvolil jako místo setkání pro její potenciální bezpečnost. Svou volbu jsem ocenil v okamžiku, kdy jsem ho viděl přicházet – dost vyrostl oproti tomu, jak si ho pamatuju z fotek před lety. Ale všichni okolo mně vyrůstají, jsem zvyklý.

„Ahoj, Jirka,“ podal mi ruku a já si uvědomil, že doteď jsme si vlastně nikdy neřekli svá pravá jména.

„Medard.“

Naklonil hlavu lehce na stranu, prohlédl si mě shora dolů, udělal not bad face a pokýval hlavou: „Ok, proč ne.“

Tuhle část jsem nepochopil – to mi jako schvaloval jméno? Tak jsem ho jen zmateně následoval do restaurace, kde jsme byli domluvení, že chvíli posedíme. Chtěl jsem kofolu, ale on objednal dvě piva. Řekl jsem si alespoň o malé a na vyžádání barmanovi předložil občanský průkaz. Než natočené sklenice položili před nás na pult, moc si mě ten Jirka nevšímal. Hekticky cosi řešil na svém telefonu a já nevěděl, jestli ho můžu rušit. Piva ale natočili rychle, Jirka telefon odložil, ve spěchu si se mnou ťukl a usrkl.

„Tak jdem?“

„Co? Kam?“

„No někam do soukromí, hajzly tu asi maj, ne?“

V šoku na něj zírám a nechápavě vysvětluju, že jsem přece říkal předem, že na takové věci vůbec nejsem. A pak to přišlo…

„Tak si ale rozmysli, co vlastně chceš!“ rozhodil naštvaně ruce.

„Co? A vysílal jsem ti snad nějaký signály??“

„Neříkals mi snad hned už na ulici, že chceš m*dat???“

😀

A tak jsem to konečně pochopil. Vysvětlil jsem, že jsem říkal MEDARD… že tak se jmenuju… A on jen otráveně zavrtěl hlavou, obrátil do sebe zbytek svého piva, zaplatil za sebe a odešel.

Takže příště… příště se představím asi raději jako Medy a budu se snažit všechno hodně dobře vyslovovat…

 


Prokázání charakteru

Kamarád mě vzal včera do baru, trénovat šipky. Tak tak trénuju, kolem půlnoci se vrátím zpět do bytu a nenapadne mě nic lepšího, než si ještě dvě hodiny povídat s Františkem, bývalým přítelem, se kterým ještě budu nějakou chvíli bydlet, než se přestěhuji do Prahy. Vztah máme přátelský (většinou), tak si povídáme až do dvou ráno a v pět už mi zvoní budík, že mám jít do práce. Ani ho neposouvám a do práce přijdu kolem desáté. Zapnu počítač, přemýšlím, kolik lidí by bylo bez snídaně, kdybych byl býval pekařem, napíšu pár řádků kódu… a pak se probudím a mám opravdu velkou radost, že mě nikdo nenačapal, jak jsem usnul.

Načerpanou sílu ihned využívám, vstupuji do intranetu a vidím dlooouuuhatánský feed komentářů o tom, jak se nám rozsypal celý hlavní prodejní web a kdo za to může. Celý zmatený píšu hlavnímu programátorovi, že jsem asi něco propásl. Ten se ale jen zasměje a pošle mi fotku, jak spím u sebe v kanceláři, hlavu položenou na klávesnici a omylem posílám celou neukončenou vývojovou větev do produkce…

 

 

Ten kluk mě nechal spát. Posunul klávesnici z mého dosahu, přikryl mě mojí Stitchovskou mikinou, co jsem měl na opěradle na židli, a šel všechny ty chyby opravit. Navíc všem řekl, že to způsobil sám, jen aby mě nikdo nehledal u mě v kanceláři… A takhle, takhle se pozná charakter.

Vesmír mě musí milovat, protože vždycky když už si myslím, že na tom světě zůstanu snad úplně sám, objeví se v mém okolí takoví lidi, co mě pozvou večer na šipky, dovolí mi přespávat o víkendech u nich v Praze, nechají mi na bytě zapalovač, když jdou ráno do práce, koupí mi jen tak sójové pitíčko, když jsme spolu jediní dva přes noc ve firmě, i když každý v jiném patře, nebo mě nechají spát, i když je úterý dopoledne a jsem vedoucím projektu. Ve skutečnosti jsou to teda lidi jen tři, ale zní to skvěle, když to takhle rozepíšu.

Děkuju, vesmíre (kluci).

 


Když říkáte, že nejste rasisti…

Proč vůbec zmiňujete něčí barvu pleti?

Třeba já mám obecně problém s lidmi. Pokud byste z nějakého důvodu rádi věděli, jaké barvy pleti jsou, z 99% je to bílá. S menšinami nemívám problém, ba naopak mi často pomáhají, když mě šikanuje bílá většina. Přesto, když někomu vyprávím o tom, co se mi stalo, necítím potřebu říct, že se jednalo o „bílé Čechy“. Stejně tak si všímám, že ani ostatní se takto nezmiňují, jedná-li se o ně. Jakmile se ale barva kůže o odstín vychýlí, sdělení tuto informaci obsahuje. Proč? Čím je to důležité pro příběh? Není komické, že většinou po této informaci následuje ještě ujištění „nejsem rasista“? Přečíst „Když říkáte, že nejste rasisti…“


Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku

…aneb netradiční recenze na JENA nábytek Brno – ul. Křenová

Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“


Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“


Jak jsem zjistil, že lidé lžou

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to – dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani. Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal. Přečíst „Jak jsem zjistil, že lidé lžou“


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“