Bob se vracel v noci z hasičky a připojilo se k němu nějaké cizí kotě. Vypadalo, že se někomu jen zaběhlo, protože bylo malé, čisté, nevyhublé a neuvěřitelně mazlivé. A venku byla zima.
Říkal jsem mu Kuliočko.
“Bžunda v 11 v noci krást dětem zmrzlej písek rozbitou dětskou lopatkou,” napsal mi Bob asi dvacet minut od chvíle, co jsem ho poslal s kýblem na pískoviště pro písek.
...číst dálDošel jsem si bez objednání na ortodencii, protože se mi rozbil drátek.
Sestra mě zavedla k lehátku.
“Tady si sedni. Tvoje doktorka tady není, tak tě vezme jiná.”
Mlčky jsem se posadil. Neměl jsem vůbec povídavou náladu a trochu mě iritovalo, že si mě nepamatuje. Že je mi třicet jsem jí říkal už minimálně pětkrát a před sebou měla navíc moji kartu s velkou číslovkou 90, ročníkem mého narození.
Po dvou měsících jsem se vydal do kanceláře. Máme pořád doporučený home office, takže jsem byl na patře pár hodin sám. Těšil jsem se, až dorazí nějaký další dobrodruh a pocítím tu vlnu optimismu. Že si zase s někým pokecám a bude to fajn.
...číst dálBydlíval jsem v oprýskaném bytě na sídlišti s bývalým partnerem, pracoval pro jednu menší českou společnost za plat, za který by se mi ostatní programátoři smáli, a šetřil jsem na malý domeček, kde bychom spolu mohli bydlet a žít své skromné životy. Byl jsem spokojený. A i když to nebyl život úplně podle mých fantazií, stačilo mi to.
...číst dálSvěřoval jsem se Bobovi, že nevím, co dělám špatně, že plavu tak pomalu oproti ostatním. Vysvětloval jsem svou techniku plavání. A on se smál.
“Proč se mi směješ? Ty umíš plavat?” zeptal jsem se uraženě.
“Samozřejmě,” smál se dál.
“Kecáš.”