Jak se bez pásu připásat

U nás na severu podporujeme kreativitu. Obrovskými nápisy „PŘIPOUTEJTE SE“ v autobusech, kde žádné pásy nejsou. A mrzí mě, když vidím, že všichni zůstali nepřipoutáni. To já se připoutal k sedadlu batohem:

 

1. Vezměte obyčejný batoh – dostupný v běžných prodejnách – a postavte si jej na klín zadní stranou k sobě.

2. Otočte batoh o 90 stupňů vlevo či vpravo dle toho, ze které strany chcete mít přístup k úložnému prostoru. Pokud obsazujete levé sedadlo, doporučuji levou. A naopak.

3. Uvolněte popruhy na nejdelší možnou délku.

4. Navlékněte oba popruhy na sedadlo přes sebe tak, aby váš trup zůstal šprajclý mezi sedadlem a úložným prostorem batohu.

5. Popruhy utáhněte a očkem provlečte dvakrát, abyste zamezili nežádoucímu uvolňování.

6. Užijte si požitek z bezpečné jízdy.

 

Akorát když začne autobus hořet, jste zapikaní.


Být gay je na hov*o

Myslím, že to není tak hrozné jako probudit se a zjistit, že máte leukémii, ale zároveň myslím, že se to dá celkem dobře přirovnat k cukrovce. Celý život prožijete v omezení. Šance, že potkáte někoho, jako jste vy, je mizivá. A pokud si chcete vyjít jen s někým, kdo má taky cukrovku, nahledáte se. A když najdete, pořád to není ono.

Nemůžete si jen tak v restauraci vyhrnout tričko a píchnout si inzulín. Vypadali byste blbě. Ano, mohlo by vám to být fuk, a dosti lidem to opravdu fuk je. Ale vy chcete působit normálně, nepotřebujete, aby každý věděl, že jste diabetik; nechodíte na srazy diabetiků, ani nenosíte placky s obřím nápisem DIABETES MELLITUS.

Je sice pravda, že na homosexualitu se neumírá, ani vám kvůli ní nejspíš nikdo v tomto státě neuřízne nohy, ale také je pravda, že cukrovka se dá víceméně léčit a hlavně se jí dá předcházet. Stačí zdravá strava a dostatečná pohybová aktivita. Ale zkuste si předtím, než začnete přemýšlet, jaké pohlaví vás vlastně přitahuje, jít zaběhat a sníst jabko…


Jak se řeší problémy

Potkávám stále víc lidí, co jsou nespokojeni se svými životy. Také jsem byl nespokojený, ale přišlo mi hloupé se s tím snažit smířit – raději jsem se snažil všechny ty věci, které mě v životě obtěžovaly, odstranit, vymýtit, zničit, zabít, vyhladit *dalek voice*. A když už je nespokojená i Křupinka, rozhodl jsem se, že vám řeknu, jak na to, protože to vypadá, že to nevíte. Nepředstírejte, že je život složitá početní úloha s odmocninami, zlomky a odmocninami zlomků. Je to prostá otázka s jasně danými pravidly a čtyřmi predefinovanými základními možnostmi…

Aby se vám lépe chápalo, celou tu otázku řešení života budu demonstrovat na pizze, protože pizza je celkem fajn. Přečíst „Jak se řeší problémy“


Jak důležité jsou mikrovlnky

Opravdovou hloubku vaší lásky k mikrovlnné troubě si uvědomíte až ve chvíli, kdy ji František vytáhne ze zásuvky a vy dvacet minut propláčete nad tím, že si nemáte jak ohřát krupičnou kaši ze včera, než vás napadne tu zásuvku zkontrolovat.

Takhle jsem dnes bědoval nad svým osudem. A protože jsem prozřel, vzdávám veřejně hold všem mikrovlnným troubám i ostatním ohřívačům. Važme si jich a pečujme o ně. Protože jíst studenou krupičnou kaši, je jako přibít Ježíše ke kruhu.

 

I Ježíš má rád mikrovlnky.

 


Jak moc mám rád své sako

Já jsem hrozně hodný člověk. Sice nemám rád moc lidí, ale alespoň jim nepřeju nic zlého ani jim nijak neškodím. Já jsem takový ten naivní idealista, co má trochu jiné hodnoty a o ostatní se nestará. A hlavně mám rád své sako.

Takhle jsem ho našel…

Víte, jednou mi jeden kluk na sako plivnul. Vůbec jsem ho neznal, když nepočítám to, jak mi těsně před tím zákrokem asi pět minut nadával a pořád za mnou chodil. Ale to mi nevadilo, to dělali všichni. Byl jsem na cestě do trafiky, jen jsem si chtěl koupit krabičku cigaret a jít zase domů. Dokud jsem neslyšel ten nechutný zvuk a následně se letmým pohledem nepřesvědčil o tom, že trefil. Teprve to mě zastavilo.

Jsem malý. Ale i malí lidé můžou velkým lidem omlátit hlavu o zeď.
A teď, po několika letech, stojím v chodbě a snažím se, aby ten smutek, který cítím při pohledu na mé zašpiněné a pokrčené sako ležící na podlaze, zůstal smutkem a nepřerostl ve vztek. Myslím na roztomilá kachňátka a snažím se udržet na uzdě i toho pána s plamenometem, který se mi do představ cpe taky.

Protože jsem hrozně hodný člověk a mám rád kachňátka.


Vylijme oceány

Název tohoto příspěvku ve vás může evokovat jisté představy o mé touze zahubit lidstvo. Tyto představy jsou mylné. Věc se má tak…
Voda pokrývá 71% zemského povrchu, zbylých 29% tedy připadá pevnině. To je příliš. Usoudil jsem tak z faktu, že zde, ve střední Evropě, stále žijeme všichni příliš daleko od sebe. Můžeme si dovolit stavět domy pro jednotlivé rodiny a kolem mnohých ještě oplotit širokou plochu, kterou následně nazýváme zahradou. Tím zvětšujeme vzdálenost, která od sebe jednotlivé rodiny dělí, a tak přímo zapříčiňujeme fakt, že se mnou nikdo nemůže jít jen tak ven, protože všichni jsou zdaleka a musí do Brna dojíždět vlakem.

Podpořme tedy globální oteplování, roztajme ledovce a zmenšeme tak prostor, který nás dělí od ostatních! Začněme hned.

 

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ PODPOŘÍTE ZEJMÉNA:
spalováním fosilních paliv (uhlí, ropa)
odlesňováním, vypalováním lesů
obděláváním půdy
pěstováním rýže
chovem dobytka
hnilobnými procesy ve skládkách komunálního odpadu
automobilovou dopravou

 

Díky moc.


Jak na mě řidiči pamatují

Cesta na sever skýtá mnohá dobrodružství. Třeba pokud chcete stihnout hned první autobus, nezbývá vám nic jiného, než vyběhnout schody k silnici a pod již odjíždějící autobus se vrhnout, aby zastavil a nabral vás.

 

Šokovaný řidič: „Prokrista! Co je to za nápady?! Takhle mi před lety už jeden, co chtěl nabrat, přesně na tomhle místě, před autobus skočil! A ten byl ještě v sádře!“

 

..neměl jsem to srdce mu říct, že tehdy jsem to s největší pravděpodobností byl také já. Ale lichotí mi, že mám tak nezapomenutelný styl.


Vítězství nad pekelníky

Již jsem starší pán, je mi dvaadvacet. Nicméně pro můj mladistvý vzhled se mi mnohdy dařilo užívat i přes svou plnoletost výhod mladistvých – zlevněné jízdné, propustka do skákacího hradu, sladkosti za vysvědčení, s kamarády pak výhodné vstupné pro rodiny s dětmi (já byl to dítě), … Dnes mě ale prvním rokem v nákupním centru odmítl podarovat čert.
Byl to zvláštní pocit. Tak dlouho jsem stál frontu… Nevěděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem jen to, že ohrožovat lidi v nákupním centru nožem pro jednu čokoládu by nebylo úplně vhodné. Krom bajonetu jsem ale při sobě nic neměl. Jistě, peníze, ale co by to bylo za Mikuláše, kdybych si čokoládu koupil sám?
Chvíli jsem tak stál stranou a přemýšlel. A nakonec mi to došlo. Děti, které se bály, dostaly vždycky čokoládu. Naproti tomu děti, které byly nebojácné, se chovaly povýšeně a čertovi se vysmáli – takovým dal čert po jednom uhlíku. Bylo jasné, co musím udělat. A doopravdy to vyšlo!

Poté, co jsem tiše upozornil již páté bojácné dítě na to, že čert není pravý a že se to pozná podle bot, čokoládu jsem dostal a já s mírem v duši mohl pokračovat ve své cestě domů.

Medard vs Peklo 1:0

 


Františkem ovládané počasí

Je tomu již dávno… Psal se rok 2011.
Nastala zima a já poprvé ve svém životě trávil zimní období na jihu. Ve skutečnosti mi moc zimní nepřipadalo, upadal jsem kvůli tomu do úzkostných stavů. A když už končil podzim, nevydržel jsem to a úpěnlivě prosil Františka, zda by s tím nemohl něco udělat. Kývnul a ještě téhož večera napadlo několik centimetrů sněhu.

Přečíst „Františkem ovládané počasí“


Jak jsem tlustý

Čas od času zjistím, že mám nějakou hroznou nemoc. Tuhle naposledy to byl třeba nádor. Mé okolí tyto skutečnosti úspěšně ignoruje, jsem na to tedy úplně sám a je jen na mně, abych se s tím vším popral. Naštěstí můj doktor mi vždy všechno vysvětlí.

 

„Pane doktor, já mám trápení,“ vstupuji smutně do ordinace.
„Ále, už zase?“ Přečíst „Jak jsem tlustý“