Pohádka o Drůbežím království pro Vanilku

 26. března 2009 v 7:11

Drůbeži celého světa vládne velký drůbeží král. Ten se stará o její práva a blahobyt. Nejednou také vedl válku proti armádě antijezevců, díky čemuž si získal nemalou pozornost a obdiv médií. Antijezevcové byli totiž ze všech království nejobávanější.
Drůbeží král bydlel na zámku a obyvatelé jeho země v honosných vilkách. Sám si vybíral velice pečlivě své sloužící, kteří možnost služby u královského dvora považovali za velikou čest. Všichni ti, co mu sloužili, museli mít husté střapaté vlasy co nejžlutější barvy a velké jiskřící oči, které zářily ve tmě – to aby na zámku ušetřili za elektřinu. Dny ale ubíhaly stále rychleji a království začalo ubývat na své velkoleposti. Každý následující den věrně kopíroval ten předchozí a sláva drůbežího krále začala pohasínat pro nedostatek velkých činů. Krále to velice rmoutilo, bez pozornosti médií nebude snadné udržovat životy všech slepic, kohoutů a kuřat v takovém přepychu.
Ale král nedokázal vymyslet, čím by si znovu popularitu získal, všechno se mu zdálo být už příliš obyčejné. A tak se jednotlivé drůbeží rodinky stěhovaly z velkých krásných vilek do menších, z malých vilek do ještě menších rodinných domků se zahradou, z malých rodinných domků se zahradou do maličkatých dřevěných chaloupek bez zahrady a z těch pak do rozsáhlého panelového komplexu budov, který pro ně zoufalý drůbeží král nechal vystavět.

 

Členem jedné z těch rodinek bylo i malé, neobyčejně roztomilé černovlasé kuře Aiko.
„To je ale dobrý král, ten Medard,“ nesla zrovna jeho matinka svůj těžký přeplněný kufr do schodů jednoho z panelových domků.
„Nás žene do panelových krabic a sám si dál žije na zámku. Jediného ze sloužících nepropustil, aby tak ušetřil, ani plesy pořádat nepřestal, aby zbylo víc jídla.“
Aiko cupkal poslouchajíc za matinkou. Na zádech pestrobarevný batůžek plný vanilkových rohlíčků.
„Ale nic se neboj, synku, dlouho tu nezůstaneme. Odejdeme třebas k antijezevcům, když se tam budeme mít líp.“
A tak se Aiko nebál, a když večer usínal, představoval si, jak to asi na zámku vypadá. Ještě těsně před tím, než se mu do mysli vkradly duhové sny, stihl přemýšlet o barvě tamních koberců. Fialové .. určitě fialové ..

 

Drůbeží král nervózně přecházel po pokoji. V ruce držel tabákovou roličku, ze které co chvíli potahoval.
„To nemůžeme. Ne, nepropustím svůj personál,“ sykl k vykulenému kuřeti.
To vykulené kuře byl jeho rádce a dobrý přítel, kvalifikovaný účetní.
„Máme na vybranou.. Buď propustíme sloužící nebo nahradíme ten nový bytový komplex něčím ještě úspornějším.“
„Ne,“ zarazil ho král. „Copak neslyšels, jak o mně mluví? Nesnášejí mě. Mě! Slavného hrdinu, jejich zachránce, šestnáctého nejmocnějšího panovníka světa-“
„Z osmnácti..“
„Nepřerušuj mě! Rozhodně z nich mám nejhezčí vlasy. Cožpak nic nechápou?“
„Jsou zvyklí na luxus, zrovna jako my tady..“ udělal rádce rozmáchlé gesto, aby tak obsáhl šířku celého zámku.
Drůbeží král se zahloubán do vlastních myšlenek obrátil k oknu. Pozoroval vzdálenou krajinu sousedního království a snažil se přijít na způsob, kterým by situaci vlastní země dokázal zlepšit nebo vrátit úplně. Potáhl z roličky, vydechl obláček kouře a otočil se zpátky na svého vykuleného rádce.
„Připrav tiskaře – ať sepíší úmrtní oznámení, půjdu se zabít.“
Rádce na něj jen letmo pohlédl a odešel ze dveří. Byl na takové poznámky zvyklý – drůbeží král umíral každý den. Smrtelné křeče ho stíhaly zásadně ve chvílích, kdy měl sjednané důležité schůzky a v divadle hráli seriál, sebevraždy plánoval pokaždé, když měl o něčem sám rozhodnout.

 

Aiko cupkal po tržnici a sháněl se po nějaké chutné rybě. Mezi všemi blonďatými hlavami, bledými i žlutavými, se jeho černé vlasy vyjímaly jako měsíc na denní obloze. Přesto si ho však nikdo nevšímal, každý už o Aikovi věděl. O tom kuřeti, co má černé vlasy a krade ze stánků vanilkové rohlíčky.
Na všech sloupcích, sloupech a všech vývěsních plochách byly nově lepené plakátky. Pod velkým logem Drůbežího království byly drobným písmem vypsány všechny volné pozice na zámku. Volné pozice se tímto způsobem oznamovaly obyvatelům každý měsíc ve všech městech i vsích Drůbežího království. Zpravidla se vždy rychle našlo plno zájemců, a ani tento měsíc to nebylo jinak.

 

Drůbeží král seděl ve vysokém křesle za svým masivním psacím stolem, kde obvykle přijímal úřední návštěvy. Na tomhle místě také vybíral nové sloužící ze všech přihlášených uchazečů. Každý z nich vždy prošel řadou zkoušek a prověřovacích testů. Právě teď se všichni řadili v chodbě za dveřmi a králův přítel a rádce je po jednom pouštěl dovnitř. V řadě stál i černovlasý Aiko. Netušil, že každý ze sloužících musí mít co nejžlutější střapaté vlasy, ani že jeho oči musí jiskřivě zářit i za tmy. Stál tady, aby se podíval, jestli mají opravdu fialové koberce..
Rádce ho po chvíli neochotně vpustil dovnitř králova přijímacího pokoje a sám zůstal stát u dveří, aby výběrové řízení sledoval. Znuděný drůbeží král se napřímil v křesle. Byl zaujat mládím a krásou nově příchozího stejně jako barvou jeho vlasů.
„Jak se jmenuješ?“
„Aiko,“ píplo kuře.
„O kterou práci žádáš?“
Aiko pokrčil rameny.
„Přišels kvůli práci?“
Aiko se rozpačitě podíval na koberec. Byl zelený.. „Já.. jsem hudebník.“
„Přijmu tě. Přihlaš se v patře u prvních dveří vlevo.“
Aiko neodpověděl a nechal se mlčky vést rádcem ke schodišti. Cestou se smutně díval na zelený koberec a chtěl se co nejdříve vrátit domů. Na zámku to vůbec nebylo tak velkolepé a barevné, jak si představoval. Všude jen samé stříbro a zlato a tmavým dřevem obkládané zdi.

 

Znepokojený rádce se poté, co vyprovodil černovlasé kuře, vrátil zpět ke králi.
„Bylo to moudré?“
„Bylo to černovlasé.“
„Neptal jsem se na to kuře.. Vždyť jste ani nezhasnul, jestli mu září oči.“
„Nemusel jsem – září i ve dne,“ umlčel král rádce a nechal ho tápat. „Přiveď dalšího. A najdi někoho, kdo umí hrát na nějaké nástroje. Potřebujeme kapelu, když jsme přijali hudebníka..“

 

______

 

Od chvíle, co hrával Aiko drůbežímu králi na loutnu, začalo království znovu vzkvétat. Král přicházel stále s novými a novými nápady, stal se znovu třetím nejmocnějším panovníkem světa a v celém zámku od té chvíle chodili po fialových kobercích..

 

Buď mou inspirací ..
.. staň se mou múzou.