Přeprava přepravky

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.
Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně.
Výtah zastavil v přízemí. Můj zrychlený dech prozrazoval nervozitu, ruce se mi klepaly a stále jsem uvažoval o možnosti nechat přepravku ležet před dveřmi pana X, zazvonit, utéct, a pak všechno svést na holuba. Ale rozhodl jsem se překonat sám sebe a potýkat se s tím problémem přímo.
Dorazil jsem ke dveřím. Byly otevřené. Všude po domě je zapojen kamerový systém, nemohl jsem se zastavit a znovu sbírat odvahu. Musel jsem to udělat hned. Čas plynul… Naposledy jsem se zhluboka nadechl, zaklepal na otevřené dveře a trupem se naklonil dovnitř – práh jsem se překročit neodvážil. Zastihl jsem pana X při práci. Pozdravil jsem ho a tím ho na sebe podruhé upozornil. Aniž bych mu dal přílišný prostor k oplacení pozdravu, vysvětlil jsem mu, že jsem k němu byl vyslán s přepravkou. Pobídl mě, abych ji nechal ležet na zemi. Oční kontakt!! Okamžitě jsem sklopil zrak, abych vyjádřil svou podřízenost, a přepravku položil vedle dveří. Poděkoval. Dvakrát. Nervozitou se mi podlamovala kolena a já sbíral poslední zbytky odvahy, abych vyslovil větu „Není zač.“ Pak jsem znovu pozdravil a na oplátku mi bylo věnováno přání pěkného dne. Při tom jsem zřetelně zahlédl na jeho tváři úsměv. I milý tón jeho hlasu napovídal tomu, že se usmívá. Vyklonil jsem svůj trup zase zpátky do chodby a odešel k výtahu, abych se dopravil domů.
Když se mi trochu přestaly klepat ruce a podařilo se mi odemknout, s úlevou jsem si oddechl, že už je po všem. Stále ale přemýšlím nad tím, zda se opravdu usmál. Nebo to byl snad jen přelud vyvolaný tak silnou intenzitou stresu? Dokáže jeho tvář vůbec dělat takové věci, jako je úsměv? Kdo ví… Ale jedno je jisté. Dnes jsem překonal všechny odvážné.

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.

Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně.

Výtah zastavil v přízemí. Můj zrychlený dech prozrazoval nervozitu, ruce se mi klepaly a stále jsem uvažoval o možnosti nechat přepravku ležet před dveřmi pana X, zazvonit, utéct, a pak všechno svést na holuba. Ale rozhodl jsem se překonat sám sebe a potýkat se s tím problémem přímo.

Dorazil jsem ke dveřím. Byly otevřené. Všude po domě je zapojen kamerový systém, nemohl jsem se zastavit a znovu sbírat odvahu. Musel jsem to udělat hned. Čas plynul… Naposledy jsem se zhluboka nadechl, zaklepal na otevřené dveře a trupem se naklonil dovnitř – práh jsem se překročit neodvážil. Zastihl jsem pana X při práci. Pozdravil jsem ho a tím ho na sebe podruhé upozornil. Aniž bych mu dal přílišný prostor k oplacení pozdravu, vysvětlil jsem mu, že jsem k němu byl vyslán s přepravkou. Pobídl mě, abych ji nechal ležet na zemi. Oční kontakt!! Okamžitě jsem sklopil zrak, abych vyjádřil svou podřízenost, a přepravku položil vedle dveří. Poděkoval. Dvakrát. Nervozitou se mi podlamovala kolena a já sbíral poslední zbytky odvahy, abych vyslovil větu „Není zač.“ Pak jsem znovu pozdravil a na oplátku mi bylo věnováno přání pěkného dne. Při tom jsem zřetelně zahlédl na jeho tváři úsměv. I milý tón jeho hlasu napovídal tomu, že se usmívá. Vyklonil jsem svůj trup zase zpátky do chodby a odešel k výtahu, abych se dopravil domů.

Když se mi trochu přestaly klepat ruce a podařilo se mi odemknout, s úlevou jsem si oddechl, že už je po všem. Stále ale přemýšlím nad tím, zda se opravdu usmál. Nebo to byl snad jen přelud vyvolaný tak silnou intenzitou stresu? Dokáže jeho tvář vůbec dělat takové věci, jako je úsměv? Kdo ví… Ale jedno je jisté. Dnes jsem překonal všechny odvážné.


komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *