Prokázání charakteru

Kamarád mě vzal včera do baru, trénovat šipky. Tak tak trénuju, kolem půlnoci se vrátím zpět do bytu a nenapadne mě nic lepšího, než si ještě dvě hodiny povídat s Františkem, bývalým přítelem, se kterým ještě budu nějakou chvíli bydlet, než se přestěhuji do Prahy. Vztah máme přátelský (většinou), tak si povídáme až do dvou ráno a v pět už mi zvoní budík, že mám jít do práce. Ani ho neposouvám a do práce přijdu kolem desáté. Zapnu počítač, přemýšlím, kolik lidí by bylo bez snídaně, kdybych byl býval pekařem, napíšu pár řádků kódu… a pak se probudím a mám opravdu velkou radost, že mě nikdo nenačapal, jak jsem usnul.

Načerpanou sílu ihned využívám, vstupuji do intranetu a vidím dlooouuuhatánský feed komentářů o tom, jak se nám rozsypal celý hlavní prodejní web a kdo za to může. Celý zmatený píšu hlavnímu programátorovi, že jsem asi něco propásl. Ten se ale jen zasměje a pošle mi fotku, jak spím u sebe v kanceláři, hlavu položenou na klávesnici a omylem posílám celou neukončenou vývojovou větev do produkce…

 

 

Ten kluk mě nechal spát. Posunul klávesnici z mého dosahu, přikryl mě mojí Stitchovskou mikinou, co jsem měl na opěradle na židli, a šel všechny ty chyby opravit. Navíc všem řekl, že to způsobil sám, jen aby mě nikdo nehledal u mě v kanceláři… A takhle, takhle se pozná charakter.

Vesmír mě musí milovat, protože vždycky když už si myslím, že na tom světě zůstanu snad úplně sám, objeví se v mém okolí takoví lidi, co mě pozvou večer na šipky, dovolí mi přespávat o víkendech u nich v Praze, nechají mi na bytě zapalovač, když jdou ráno do práce, koupí mi jen tak sójové pitíčko, když jsme spolu jediní dva přes noc ve firmě, i když každý v jiném patře, nebo mě nechají spát, i když je úterý dopoledne a jsem vedoucím projektu. Ve skutečnosti jsou to teda lidi jen tři, ale zní to skvěle, když to takhle rozepíšu.

Děkuju, vesmíre (kluci).

 


Komentáře

  1. Michal napsal:

    To je milý, někdy mi tihle lidi schází. Přeju ti to 😇

  2. Annie napsal:

    Dobří lidé ještě existují. I když začínám mít pocit, že tito dobrodinci nemůžou být snad ani lidé. Ty jsou většinou totiž úplně mimo.

  3. An napsal:

    Mrzí mě, že už spolu nejste, měla jsem celou dobu za to, že spolu prostě vy dva budete až do konce… ale co se dá dělat. To je asi život.
    Nicméně, drž se. A jsme rádi za ty 3 lidi, co tě chápou. I takoví jsou důležití. Tvůj optimismus bych se moc ráda naučila. Ačkoliv mám hodných lidí kolem sebe víc, přesto to kolikrát nevidím…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.