Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku

…aneb netradiční recenze na JENA nábytek Brno – ul. Křenová

Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Vím o tom, že neprodávají zrovna nejluxusnější kousky a že tomu odpovídá i cenové rozpětí nabídky. Ale byl jsem už snad v každé „slušné“ prodejně nábytku v Brně a chtěl jsem si tedy prohlédnout i někoho ze zástupců těch laciných, co prodávají polské zboží. Nakonec, budeme s Františkem stavět dům, do kterého plánujeme nábytek na míru. Životnost sedací soupravy do stávajícího bytu proto tolik neřeším. Jen chci, aby byla pohodlná a aby se mi vešla do pokoje.

Osud tomu chtěl, abych zavítal pravděpodobně do té nejhorší prodejny, kterou JENA nábytek má. Neumím si totiž představit, že by se šlo k zákazníku chovat nevhodněji.

Prvním pasivním útokem na mou osobu cítil jsem, že je samotné umístění prodejny. Už fakt, že se na prodejnu nemůžu podívat přes Google Street View, mi naznačoval, že něco není, jak bych si představoval. Ale jsem člověk důvěřivý. Rád jsem tedy věřil, že areál, ve kterém je prodejna umístěna, pouze není přístupný autům. Ve skutečnosti by tento areál neměl být přístupný ani lidem. Nicméně i v okamžiku, kdy jsem osobně do areálu vkročil a ocitl se ve špinavém prašném prostředí obklopen polorozpadlými stavbami postakopalyptického vzezření, nedokázal jsem se pohoršit, protože mi to připomínalo prostředí hry Fallout. A tu mám rád. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“


Baseball

Vracím se tak v dopoledních hodinách z rehabilitací, drásá mě každodenní stereotyp, jen znuděně sleduji výhled z okýnka. Nedovolím si ani sednout, protože nemám dnes náladu potýkat se s narážkami, že si kvůli svému mládí a zdraví nezasloužím sedět i přesto, že je polovina tramvaje prázdná. Lidé přistupují po jednom, maximálně po dvou. Dívám se na ně, když nastupují, abych se případně mohl pošoupnout a nikomu nezavazel. Na jedné zastávce přistoupí i mladý, asi devatenáctiletý, kluk s rovným kšiltem. Uhnul jsem a dál pozoroval dění za oknem. Přečíst „Baseball“


S hůlkou tramvají

Už nějaký čas se při chůzi opírám o hůlku. Nemyslím si, že by mě to nějak výrazně omezovalo na životě, nepřemýšlím o tom a nepřijde mi to důležité. Jsem proto rád, že to nepřipadá důležité ani ostatním. Ale například v tramvaji bych ocenil, kdyby mi do hůlky omylem nekopali, protože pak logicky ztrácím rovnováhu. Během jediné dvacetiminutové cesty tramvají se mi to stalo tolikrát, že jsem se naučil padat tak, abych alesopoň co nejvíce svým  non balance poškodil právě ty, kdo ho způsobili. Pokud jste jeli tuto středu brněnskou šestkou a v jednu chvíli jste pocítili na zádech Medarda, kopli jste mi do hůlky i vy. Přečíst „S hůlkou tramvají“


Spravedlnost v mých rukou

Poté, co jsem pro špatné zkušenosti okem zběžně zkontroloval technický stav autobusu (jestli má kola) a ujistil se, že stevardka je doopravdy na svém místě, jsem vcelku spokojený usedl na své místo v autobuse a jal se rozjímat a čekat, až mi donesou časopis a pití. Mé spokojenosti ale učinila zadost právě stevardka, když s časopisy přišla…
Vyptal jsem se na nabídku a k mému překvapení tentokrát měli i dětský časopis Junior. Hned jsem si o něj řekl, načež se třetina cestujících vyklonila ze svých sedadel, aby na mě dobře viděla. Nepohoršeně působil jako jediný pán sedící dvě sedadla přede mnou, který se teď co chvíli otáčí a velmi mile se usmívá a pomrkavá. Tomu pánovi se vyhnu. Nejdřív ale jsem toho pána moc nevnímal, hledal jsem cestičku, kterou se myšička dostane z lesa ven. Endorfiny, kterými se zaplavil můj mozek v okamžiku, kdy jsem myšku z lesa dostal, hned zase odplavila znovu příchozí stevardka… Přečíst „Spravedlnost v mých rukou“