Prokázání charakteru

Kamarád mě vzal včera do baru, trénovat šipky. Tak tak trénuju, kolem půlnoci se vrátím zpět do bytu a nenapadne mě nic lepšího, než si ještě dvě hodiny povídat s Františkem, bývalým přítelem, se kterým ještě budu nějakou chvíli bydlet, než se přestěhuji do Prahy. Vztah máme přátelský (většinou), tak si povídáme až do dvou ráno a v pět už mi zvoní budík, že mám jít do práce. Ani ho neposouvám a do práce přijdu kolem desáté. Zapnu počítač, přemýšlím, kolik lidí by bylo bez snídaně, kdybych byl býval pekařem, napíšu pár řádků kódu… a pak se probudím a mám opravdu velkou radost, že mě nikdo nenačapal, jak jsem usnul.

Načerpanou sílu ihned využívám, vstupuji do intranetu a vidím dlooouuuhatánský feed komentářů o tom, jak se nám rozsypal celý hlavní prodejní web a kdo za to může. Celý zmatený píšu hlavnímu programátorovi, že jsem asi něco propásl. Ten se ale jen zasměje a pošle mi fotku, jak spím u sebe v kanceláři, hlavu položenou na klávesnici a omylem posílám celou neukončenou vývojovou větev do produkce…

 

 

Ten kluk mě nechal spát. Posunul klávesnici z mého dosahu, přikryl mě mojí Stitchovskou mikinou, co jsem měl na opěradle na židli, a šel všechny ty chyby opravit. Navíc všem řekl, že to způsobil sám, jen aby mě nikdo nehledal u mě v kanceláři… A takhle, takhle se pozná charakter.

Vesmír mě musí milovat, protože vždycky když už si myslím, že na tom světě zůstanu snad úplně sám, objeví se v mém okolí takoví lidi, co mě pozvou večer na šipky, dovolí mi přespávat o víkendech u nich v Praze, nechají mi na bytě zapalovač, když jdou ráno do práce, koupí mi jen tak sójové pitíčko, když jsme spolu jediní dva přes noc ve firmě, i když každý v jiném patře, nebo mě nechají spát, i když je úterý dopoledne a jsem vedoucím projektu. Ve skutečnosti jsou to teda lidi jen tři, ale zní to skvěle, když to takhle rozepíšu.

Děkuju, vesmíre (kluci).

 


Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“


Pozitivní reakce na negativní akci

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.

A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“


Jak jsem objevil hrdinu

…a stal se jeho sidekickem

Snědli moje palačinky.

A není to jen věta, která má zaujmout vaši pozornost, tento příběh se skutečně stal. Bylo mrazivé odpoledne, pátého druhý… S naší lokální brněnskou Greenpeace skupinou jsme měli odpoledne schůzku a od šesti na Moravském náměstí v úmyslu podpořit demonstraci Limity jsme my. Na odpolední schůzku jsem přinesl horu palačinek, ale pro časovou tíseň bylo rozhodnuto, že je rozbalíme a sníme teprve na náměstí, kde se o ně alespoň budeme moci podělit s rozvášněným davem, jenž s námi bude statečně držet vigilii za zničené obce kvůli těžbě uhlí. Takhle jsem si to alespoň představoval. Přečíst „Jak jsem objevil hrdinu“