Jak jsem se ve vlaku nudil

V mém coupé je hrozná nuda, mí spolucestující jsou:

George – nevrlý pán, co mi seděl na místě u okénka a teď je zapšklý, protože u okénka jsem chtěl sedět já a hlavně: mám místenku.

Božena – starší paní s trvalou, co sedí u okýnka naproti mně a luští křížovku a jsem si docela jistý, že nejlepší přítel člověka na 3 není „DAC“.

Luboš a Týna – mladý spící nebo mrtvý pár.

Káťa – asi 14-letá slečna s tabletem, na kterém hraje hru podobnou Candy Crush. Před pár okamžiky dosáhla 486. levelu.

Ta jména jsem jim z dlouhé chvíle vymyslel sám, ve skutečnosti se možná jmenují jinak. Dávám tomu tak 30%.

Vedlejší coupé zatím obsadila mladá parta kluků, cca 20-24 let. Z jejich prostor slyším zaznívat živý hovor o akčních hrách, smích a občas nějakou vtipnou nadávku. A tak jsem vstal a šel za nimi.

„Čau… Máte tu místo? Můžu tu bejt s váma? Vedle je hrozná nuda…“
Polovina kluků na mě překvapeně, ale s úsměvem hledí a odpovídá, že asi jo, jasně. Druhá polovina se baví dál:

„No přesně, proto nesnášim konzole, vole, na tom se prostě nedá hrát.

„Tak jasně, to asi všichni. Asi neznam hráče – jako fakt hráče – co by jel konzole.“

Tak jsem zase vstal a šel zpátky. PlayStation 4ever.

„Já jsem to tak nemyslel,“ povídám osazenstvu svého původního coupé, jak dosedám zpět na své místo.
„Prosím?“ ptá se mě Božena a ostatní na mě zvědavě hledí.
„Já jsem ve vedlejším coupé řekl, že je s váma nuda.“
„Aha… To jsme tady neslyšeli,“ směje se Božka nejistě.
„Aha… Tak jsem to neřekl.“
Božena zase luští křížovku a zase si mě nikdo nevšímá.
„… Je to pes…“
„Prosím?“
„V těch prvních řádcích vlevo jste musela dát něco špatně, protože vám ve sloupečku ‚Nejlepší přítel člověka‘ nevyšel PES, ale DAC.“
Bohdana se na mě nuceně usmívá, zvedá si křížovku mimo mé zorné pole a říká: „No vidíte.“
„No…“ koukám na ni, jak zase luští, jak je George pořád zatrpklý, Jonáš s Týnou pořád spící nebo mrtví a Káťa bez přestání spojuje stejnobarevné dílky ve hře, pak zase na tu zvedlou křížovku.

„Teď už nevidím nic…“ hlesnu polohlasně, plácnu hlavou o sklo okna a jmu se pozorovat přírodu.

Je to tady samé pole.


Dovolená č. 0

František mě pověřil obstaráním vhodných pokrývek hlavy na naši první dovolenou. Ještě nikdy jsme na opravdové dovolené nebyli. Teď, po pěti letech, jedeme pádlovat. Neumím plavat. A v životě jsem nepádloval. Nastudoval jsem si proto velké množství teorie a následně se jal vybírat nejvhodnější pokrývku hlavy… Přečíst „Dovolená č. 0“


Jak zaujmout pozornost

Mnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi.  Vím to, protože jsem to zkusil. Říká se, že je lepší, když oslovíte někoho přímo, protože tehdy se dotyčný začne cítit odpovědný za to, co se stane. Ne, je to úplně stejné, jako když vy zrychlujete krok, protože se k vám blíží ten pán, co po vás chce vždycky drobné. Taky se pak necítíte zodpovědní za to, že má hlad. Na optimální způsob oslovení davu jsem přišel náhodou… Přečíst „Jak zaujmout pozornost“


Řešení polarizací

Často mi byla vyčítána neschopnost přijímat hovory. Nazývám to neschopností místo neochotou, protože kdybych věděl, že se mi někdo snaží dovolat, pravděpodobně bych hovor přijal. Já mívám problém s vyšší mocí, co mě nutí telefon na převážnou část dne odložit na náhodné místo v bytě, kam se na něj jen občas chodím koukat… Nebyl by to problém závažný, kdybych měl zapnutý zvuk.

Jak se přinutit obnovit hlasitost poté, co vyjdu například z čekárny u lékaře nebo z jiných prostor, kde si telefon tlumím? Přečíst „Řešení polarizací“


Baseball

Vracím se tak v dopoledních hodinách z rehabilitací, drásá mě každodenní stereotyp, jen znuděně sleduji výhled z okýnka. Nedovolím si ani sednout, protože nemám dnes náladu potýkat se s narážkami, že si kvůli svému mládí a zdraví nezasloužím sedět i přesto, že je polovina tramvaje prázdná. Lidé přistupují po jednom, maximálně po dvou. Dívám se na ně, když nastupují, abych se případně mohl pošoupnout a nikomu nezavazel. Na jedné zastávce přistoupí i mladý, asi devatenáctiletý, kluk s rovným kšiltem. Uhnul jsem a dál pozoroval dění za oknem. Přečíst „Baseball“


Hikaru minulosti

Jsem celkem dobrý v sebereflexi. Všímám si sám sebe moc rád, takže samozřejmě vím, že mám návyk chodit často pozdě, nezvedat telefon, nestarat se o svůj počítač a tak dále. Bohužel se s těmito vlastnostmi ale nedokážu smířit jako ostatní a mám nutkavou potřebu něco s nimi dělat. A tak sám na sebe občas něco připravím, jako bych byl úplně cizí osoba… Přečíst „Hikaru minulosti“