Blog malého ale ambiciózního uke
“Mohl byste mě prosím pustit sednout?” došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.“Proč, máš ňákou kartičku?”“To asi mám, jakou byste chtěl?” vytahuji z batůžku peněženku.“Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.” Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, … […]
Cestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup. […]
Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení. “Ahoj,” přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.“…? Čau,” utíral jsem si slzy, ale brečel dál.“Jseš v pohodě? Chceš si povídat?”“Ani ne, díky…”“To je škoda… Rád […]
Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí.
František: “Možná to bude znít blbě, ale… to na krku si bereš s sebou?”
Hikaru: “Bugse? Jo, proč?”
František: “Nejsem si jistý, jestli je to úplně vhodné…”
