Archiv pro štítek: doprava

Jak mě v metru pustili sednout

„Mohl byste mě prosím pustit sednout?“ došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.
„Proč, máš ňákou kartičku?“
„To asi mám, jakou byste chtěl?“ vytahuji z batůžku peněženku.
„Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.“

Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, …

„To je vtip?“
„Žádnou jinou nemám.“
„Tak to asi budeš muset stát.“
„Ale já jedu daleko,“ nevzdával jsem to.
„Jak daleko?“
„Předaleko.“
„Co to znamená?“
„Předaleko? Dál než daleko.“
„Já vim, ale co to znamená…“
„To znamená velkou vzdálenost od bodu, ze kterého cestuji, do bodu, kam cestuji,“ vysvětloval jsem.
„To jsem pochopil, ale kam jedeš?“
„Daleko.“
„Víš co? Sedni si,“ vstal pán a pustil mě sednout.

Je to vždy jen souboj trpělivosti.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak v lidech vzbuzuji naději

Cestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup.

Takhle lidi fungují? Vzdají se svých cílů bez vynaložení všech svých sil? Bez využití všech možností? Nemohl jsem se na to dívat. Ne, nedovolím, aby byl svět takový. Na poslední chvíli vstoupil jsem do zavírajících se dveří a vší silou se je snažil udržet otevřené.

„Neházejte flintu do žita!“ skřípnutý ve dveřích zavolal jsem na ni ovlivněn slohem Čapkovy Továrny na absolutno, kterou v metru poslední dny čítám.

Paní stála zaraženě na místě a čekala, až mi dveře rozmáčknou lebku.

„Rychle, poběžte, už nemáme moc času!“ zavolal jsem hned znovu, moje šance na přežití se každou vteřinou krátily.

Paní se rozeběhla, pomohla mi na dveře zatlačit tak, aby se znovu otevřely – což mimochodem neudělal nikdo z mých fascinovaných spolucestujících – a nastoupila.

A já teď doufám…

Snad paní i všichni svědkové pochopili kontext mého jednání a uvědomili si, že když před vámi zavírají dveře, ještě to neznamená, že se do nich nemůžete pokusit vejít.

Snad jsem změnil svět.


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Jak jsem brečel v metru

Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.

„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“

Dík.

Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.

Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.


by hikaru Kategorie: RozhovoryŠtítky: , , , , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Medvídek v tramvaji

Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“ →


by hikaru Kategorie: RozhovoryŠtítky: , , , , 4 komentáře

Jak zaujmout pozornost

Mnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi.  Vím to, protože jsem to zkusil. Říká se, že je lepší, když oslovíte někoho přímo, protože tehdy se dotyčný začne cítit odpovědný za to, co se stane. Ne, je to úplně stejné, jako když vy zrychlujete krok, protože se k vám blíží ten pán, co po vás chce vždycky drobné. Taky se pak necítíte zodpovědní za to, že má hlad. Na optimální způsob oslovení davu jsem přišel náhodou… Přečíst „Jak zaujmout pozornost“ →


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , , , 10 komentářů

Baseball

Vracím se tak v dopoledních hodinách z rehabilitací, drásá mě každodenní stereotyp, jen znuděně sleduji výhled z okýnka. Nedovolím si ani sednout, protože nemám dnes náladu potýkat se s narážkami, že si kvůli svému mládí a zdraví nezasloužím sedět i přesto, že je polovina tramvaje prázdná. Lidé přistupují po jednom, maximálně po dvou. Dívám se na ně, když nastupují, abych se případně mohl pošoupnout a nikomu nezavazel. Na jedné zastávce přistoupí i mladý, asi devatenáctiletý, kluk s rovným kšiltem. Uhnul jsem a dál pozoroval dění za oknem. Přečíst „Baseball“ →


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , , 6 komentářů

Hikaru minulosti

Jsem celkem dobrý v sebereflexi. Všímám si sám sebe moc rád, takže samozřejmě vím, že mám návyk chodit často pozdě, nezvedat telefon, nestarat se o svůj počítač a tak dále. Bohužel se s těmito vlastnostmi ale nedokážu smířit jako ostatní a mám nutkavou potřebu něco s nimi dělat. A tak sám na sebe občas něco připravím, jako bych byl úplně cizí osoba… Přečíst „Hikaru minulosti“ →


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

S hůlkou tramvají

Už nějaký čas se při chůzi opírám o hůlku. Nemyslím si, že by mě to nějak výrazně omezovalo na životě, nepřemýšlím o tom a nepřijde mi to důležité. Jsem proto rád, že to nepřipadá důležité ani ostatním. Ale například v tramvaji bych ocenil, kdyby mi do hůlky omylem nekopali, protože pak logicky ztrácím rovnováhu. Během jediné dvacetiminutové cesty tramvají se mi to stalo tolikrát, že jsem se naučil padat tak, abych alesopoň co nejvíce svým  non balance poškodil právě ty, kdo ho způsobili. Pokud jste jeli tuto středu brněnskou šestkou a v jednu chvíli jste pocítili na zádech Medarda, kopli jste mi do hůlky i vy. Přečíst „S hůlkou tramvají“ →


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , , Napiš komentář, zachráníš koťátko

Naděje na příjemné cestování

Přemýšlel jsem. Už zase. A napadlo mě, že přemisťování své osoby z bodu A do bodu B nemusí být tak zničující a strašné, jak jsem si dřív myslel. Stačí, abyste u sebe měli dostatečné množství jídla a pitiva. Pán sedící v autobuse na cestě z Prahy do Brna vedle mě vypadal velmi spokojeně. Já samozřejmě dostatek těchto položek neměl, proto pro mě byla i tato cesta zničující a strašná. Nedostal jsem ani časopis a pouštěli nám něco, kde v jedné scéně, kterou jsem zahlédl, strkali pánovi pavouky do očí. Moc jsem to nepochopil, sluchátka jsem měl totiž zapojená do své mp3 a poslouchal jsem hudbu. Protože mě ta kouzelná bedýnka s hýbajícími se obrázky příliš nezaujala, pozoroval jsem krajinu, kterou jsme projížděli. Když jsme míjeli tu samou louku už potřetí, uvědomil jsem si, že je na Moravě buď všechno stejné, nebo jezdíme v kruhu a za chvíli nás dostane Blair witch.
Možná si můžete myslet, že jsem hodně dlouhou dobu nepřemýšlel. Většinou totiž když o něčem intenzivně přemýšlím, obtěžuji s tím své čtenáře právě na tomto blogu. Důvod nepublikace mých myšlenek byl ale jiný – a to sice právě zde nastíněný transport z Prahy do Brna, odkud jsem se do Prahy už nevrátil. Ale to je na delší zamyšlení a samostatný report, vrátím se k tomu později. A asi jsme jeli příliš rychle, protože nás žádná tajemná kanibalistická příšera po cestě nezabila a přitom jsme kolem té louky projížděli neustále…

Napadlo mě, že přemisťování své osoby z bodu A do bodu B nemusí být tak zničující a strašné, jak jsem si dřív myslel. Stačí, abyste u sebe měli dostatečné množství jídla a pitiva. Pán sedící v autobuse na cestě z Prahy do Brna vedle mě vypadal velmi spokojeně. Já samozřejmě dostatek těchto položek neměl, proto pro mě byla i tato cesta zničující a strašná. Přečíst „Naděje na příjemné cestování“ →


by hikaru Kategorie: ČlánkyŠtítky: , , , 3 komentáře