Jak jsem brečel v metru

Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.

„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“

Dík.

Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.

Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.


Fixy štěstí

S Františkem jsme si vyzvedli poštu. Mně přišel dárek pro něj, jemu zase dárek pro mě. Já ten jeho schoval na Vánoce, on mě podaroval hned. Byla to tuna super fixek různých tlouštěk  :love: Moc rád kreslím – a kreslím jenom fixkama.

Uběhla asi půlhodina, než jsem všechny řádně vyzkoušel, nahlas pojmenoval jejich přednosti a popsal, jak na mě která působí. Nikdo se mě o to nežádal, ale já rád objevuji a rád se dělím o zážitky z objevování. I když to ostatním možná nemusí připadat tak objevné. A po té půlhodině jsem na svém stole znovuobjevil ještě malou krabičku plnou krásných velkých nálepek… Přečíst „Fixy štěstí“


Přeprava přepravky

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.
Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně.
Výtah zastavil v přízemí. Můj zrychlený dech prozrazoval nervozitu, ruce se mi klepaly a stále jsem uvažoval o možnosti nechat přepravku ležet před dveřmi pana X, zazvonit, utéct, a pak všechno svést na holuba. Ale rozhodl jsem se překonat sám sebe a potýkat se s tím problémem přímo.
Dorazil jsem ke dveřím. Byly otevřené. Všude po domě je zapojen kamerový systém, nemohl jsem se zastavit a znovu sbírat odvahu. Musel jsem to udělat hned. Čas plynul… Naposledy jsem se zhluboka nadechl, zaklepal na otevřené dveře a trupem se naklonil dovnitř – práh jsem se překročit neodvážil. Zastihl jsem pana X při práci. Pozdravil jsem ho a tím ho na sebe podruhé upozornil. Aniž bych mu dal přílišný prostor k oplacení pozdravu, vysvětlil jsem mu, že jsem k němu byl vyslán s přepravkou. Pobídl mě, abych ji nechal ležet na zemi. Oční kontakt!! Okamžitě jsem sklopil zrak, abych vyjádřil svou podřízenost, a přepravku položil vedle dveří. Poděkoval. Dvakrát. Nervozitou se mi podlamovala kolena a já sbíral poslední zbytky odvahy, abych vyslovil větu „Není zač.“ Pak jsem znovu pozdravil a na oplátku mi bylo věnováno přání pěkného dne. Při tom jsem zřetelně zahlédl na jeho tváři úsměv. I milý tón jeho hlasu napovídal tomu, že se usmívá. Vyklonil jsem svůj trup zase zpátky do chodby a odešel k výtahu, abych se dopravil domů.
Když se mi trochu přestaly klepat ruce a podařilo se mi odemknout, s úlevou jsem si oddechl, že už je po všem. Stále ale přemýšlím nad tím, zda se opravdu usmál. Nebo to byl snad jen přelud vyvolaný tak silnou intenzitou stresu? Dokáže jeho tvář vůbec dělat takové věci, jako je úsměv? Kdo ví… Ale jedno je jisté. Dnes jsem překonal všechny odvážné.

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.

Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně. Přečíst „Přeprava přepravky“