Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“


Alternativní platba

Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“


Státní zaměstnanci

V čekárně u lékaře stojím těsně vedle dveří tak, aby mě nikdo zevnitř neviděl. Po nějaké době se konečně otevřou dveře.

Vyskočím ze zákrytu: „BAF!!“
Sestřička uskočí: „Panebože, to je blbec!“
Z dálky se zpoza pootevřených dveří doktorovy ordinace ozve: „Áá, pan Hüttenbach, že ano?“

Přečíst „Státní zaměstnanci“


Dotěrný neznámý

Seděl tam na rehabilitacích v čekárně naproti mně. Úplně obyčejný kluk. Vysoký, útlý, slušně oblečený. Nevěnoval jsem mu moc pozornosti, jen jsem si letmo prohlédl všechny v čekárně, když jsem dorazil. Ale po těch pěti minutách, co mě doběhl na ulici, jsem si ho ještě pamatoval. Přečíst „Dotěrný neznámý“


Můj operatér

Před nějakým časem jsem si dva týdny poležel v nemocnici. Většinu historek jsem publikoval už dřív, teď jsem narazil na ztracené zápisky, které jsem ještě nepřepsal. Předtím, než začnete číst, bych se ještě rád vyjádřil, že se mi po nemocnici i celém jejím personálu stýská. Všichni byli moc milí a trpěliví a nikdo mi nenadával, když jsem si zpíval.

 

„Pane, vy jste můj operatér?“ promluvím do ticha sálu, už připoutaný k lůžku, k cizímu muži oblékajícímu se do bílého pláště. Přečíst „Můj operatér“


Věřte mi, je to dobrodružné

Zapomenu si vytáhnout teploměr dřív, než naměří víc než 37°C. A protože zítra mě propouští z JIP jen za podmínky, že budou všechny naměřené údaje v pořádku, spustí mlaďoučká sestra humbuk. JIP nyní sdílím jen se dvěma dalšími pacienty, kteří po silných lécích tvrdě spí, druhá sestra odešla kamsi.

 

„Alé, vždyť vy máte přes 38 teplotu!“

„Ukažte? …Ne, já vidím 37,“ přemýšlím, jak z toho rychle ven. „Ale ne! Ne, ne, ne, ne, ne. To snad ne! Teď mě dobře poslouchejte, ať neuděláte největší chybu svého života,“ chytím ji pevně za rameno, dívám se jí naléhavě do očí a napodobuji afektovaný hlas desátého Doktora Who. „Mám podezření, že se v této místnosti nepřirozeně zakřivuje čas a prostor, je to jasné! Proto mi pořád naléváte hořký čaj, i když po vás už tři dny žádám sladký, proto vidíme každý něco jiného. Není tu víc lidí, co by mohlo naměřenou hodnotu zkontrolovat, musíte mi proto věřit, Ireno. Irena, je to vaše jméno?“ čtu údaje z cedulky.

„Ano… Irena…“

„Skvěle, Ireno, vedete si skvěle! Teď uděláte přesně, co řeknu.“ Přečíst „Věřte mi, je to dobrodružné“


Pobyt v nemocnici

Strávil jsem dva týdny v nemocnici a kromě toho, že si téměř nikdo nevšiml, že jsem dva týdny pryč, jsem se měl poměrně fajn. Hlavně proto, že jsem v nemocnici nemusel tolik pracovat. Sice jsem si i na jednotku intenzivní péče domluvil povolení mít u sebe MacBook, ale díky svému stavu jsem na něm trávil nejvíce dvě hodiny denně. Byl to tedy takový odpočinkový výlet… Trochu stresující… znepokojující… a neplánovaný výlet… Ale když si mám vybrat, jestli budu dva týdny výletovat v nemocnici, nebo umřu, vyberu si to výletování. Obzvlášť, pokud vám jako prostředek k tomu, abyste neumřel, pravidelně dávají čoko-mlíko.

 

 Místo:  jednotka intenzivní péče
 Čas:  druhý den na JIP
 Zápletka:  Snažím se být samostatný.

 

Sestřička: „Co je tohle? Vy jste si vyslík‘ peřinu?“
Medard: „Jo.“
Sestřička: „A to jako sám?“
Medard: „Jo. Když vy jste takový akční a pořád tu tak běháte…“
– Sestřičky se smějí a ujišťují mě, že mě nezmlátí, když si o něco řeknu.

Sestřička po třiceti minutách: „Medarde, vy jste si zase tu peřinu povlík?! Já vás zbiju!“ Přečíst „Pobyt v nemocnici“


Dveře pro každého

Nejsem příliš schopný, co se zařizování a organizace týče. Mám problém s pamětí a řazením různých aktivit mé osoby za sebe. Většinu života se proto o mě někdo stará, říká mi, co mám dělat, a všechny mé záležitosti také vyřizují jiní. Je to velmi pohodlné a taky praktické – nikdy nic nepokazím. Tento mnou vyvinutý systém mi názorně předvádí, jak se pohybovat v úřadech, a zároveň mi dává prostor k poznávání nových věcí a uvědomování si jejich podstaty.
Tak například zrovna včera jsem doprovázel Fedyho po jeho pobytu v nemocnici na kontrolu k lékaři. Seděl jsem v čekárně rentgenové kliniky, pozoroval okolí, a protože se nerad nudím, pohupoval jsem nohama nad zemí (párkrát jsem zkoušel sedět tak, aby mi nohy dosáhly na zem, ale shledal jsem tento způsob sezení velmi nezáživným). Při svém přemýšlení jsem se nejdříve pozastavil nad nápisem na dveřích vlevo ode mě: „Ovladovna.“ Chvíli mi trvalo, než jsem tento nový, mnou dříve nikdy neslyšený, výraz vstřebal. A hned po nápisu následoval skvělý objev. Jednotlivé dveře vedoucí do rentgenových sálů se od sebe lišily svou šířkou. Tudíž když přijdete k recepci a podáte paní za přepážkou své doporučení, dobře si vás prohlédne, a pak dle šířky vašeho těla zhodnotí, do kterých z dveří vás pošle.
Tento postup zamezí tomu, aby se kdokoliv z pacientů zasekl mezi futry. Jsem tomu opravdu rád, protože svou nízkou váhu jsem si vždy držel především kvůli skladnosti. Svět je sice velký, ale osobní prostor na člověka se neustále zmenšuje a já se přizpůsobil. Kolikrát už jsem s pohledem upřeným na futra s rohlíkem u úst váhal, zda můžu dál jíst, zda bych ještě prošel. Strach z toho, že bych se mezi futry zasekl, mi ale v jídle pokračovat většinou nedovolil. Teď je vše jiné.
A tak vás vyzývám: jezte jak je vám libo. Tloustněte! Teď už nás nic neomezuje, na rentgen se dostaneme vždycky.

Nejsem příliš schopný, co se zařizování a organizace týče. Mám problém s pamětí a řazením různých aktivit mé osoby za sebe. Většinu života se proto o mě někdo stará, říká mi, co mám dělat, a všechny mé záležitosti také vyřizují jiní. Je to velmi pohodlné a taky praktické – nikdy nic nepokazím. Tento mnou vyvinutý systém mi názorně předvádí, jak se pohybovat v úřadech, a zároveň mi dává prostor k poznávání nových věcí a uvědomování si jejich podstaty.

Tak například zrovna včera jsem doprovázel Fedyho po jeho pobytu v nemocnici na kontrolu k lékaři. Přečíst „Dveře pro každého“