Blog malého ale ambiciózního uke
Máme v práci nového kolegu. V rámci zlepšení vztahů na pracovišti jsem se rozhodl vyptat se ho na něco osobního…
Hikaru: „Z jaké jsi koleje?“
Kolega: „Dělal jsem Masarykovu univerzitu.“
Hikaru: „Co? Ptám se tě na tvou školu čar a kouzel.“
Kolega: „Myslíš Harryho Pottera?“ Přečíst „Z jaké jsi koleje?“
Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Vím o tom, že neprodávají zrovna nejluxusnější kousky a že tomu odpovídá i cenové rozpětí nabídky. Ale byl jsem už snad v každé „slušné“ prodejně nábytku v Brně a chtěl jsem si tedy prohlédnout i někoho ze zástupců těch laciných, co prodávají polské zboží. Nakonec, budeme s Františkem stavět dům, do kterého plánujeme nábytek na míru. Životnost sedací soupravy do stávajícího bytu proto tolik neřeším. Jen chci, aby byla pohodlná a aby se mi vešla do pokoje.
Osud tomu chtěl, abych zavítal pravděpodobně do té nejhorší prodejny, kterou JENA nábytek má. Neumím si totiž představit, že by se šlo k zákazníku chovat nevhodněji.
Prvním pasivním útokem na mou osobu cítil jsem, že je samotné umístění prodejny. Už fakt, že se na prodejnu nemůžu podívat přes Google Street View, mi naznačoval, že něco není, jak bych si představoval. Ale jsem člověk důvěřivý. Rád jsem tedy věřil, že areál, ve kterém je prodejna umístěna, pouze není přístupný autům. Ve skutečnosti by tento areál neměl být přístupný ani lidem. Nicméně i v okamžiku, kdy jsem osobně do areálu vkročil a ocitl se ve špinavém prašném prostředí obklopen polorozpadlými stavbami postakopalyptického vzezření, nedokázal jsem se pohoršit, protože mi to připomínalo prostředí hry Fallout. A tu mám rád. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“
„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.
A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“
Místo: u nás doma
Čas: 11. 6. 2017
Zápletka: Otravuji Františka, ať se mi věnuje, ale chce odpočívat. Řekne mi tedy, ať si jdu nalepit své nové hvězdičky na strop. Měřím necelých 170 cm*. Při lepení hvězdiček na strop tak musím skákat na gauči. Přečíst „Jak mi František pomáhá“
Místo: vedlejší kancelář ve firmě
Čas: 29. 5. 2017
Zápletka: Kolegové něco slaví, všichni jedí někým donesené chlebíčky. Poté, co jsem s díky odmítl a následně byl nucen vysvětlit, že sundání šunky nepomůže, protože bych musel také sundat sýr, seškrábat pomazánku a nějakým způsobem vyseparovat E471 z té veky, to starší kolega zkoušel dál. Přečíst „Zužitkování mrtvoly“
Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):
Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.
A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“
Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.
„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“
S Františkem jsme si vyzvedli poštu. Mně přišel dárek pro něj, jemu zase dárek pro mě. Já ten jeho schoval na Vánoce, on mě podaroval hned. Byla to tuna super fixek různých tlouštěk :love: Moc rád kreslím – a kreslím jenom fixkama.
Uběhla asi půlhodina, než jsem všechny řádně vyzkoušel, nahlas pojmenoval jejich přednosti a popsal, jak na mě která působí. Nikdo se mě o to nežádal, ale já rád objevuji a rád se dělím o zážitky z objevování. I když to ostatním možná nemusí připadat tak objevné. A po té půlhodině jsem na svém stole znovuobjevil ještě malou krabičku plnou krásných velkých nálepek… Přečíst „Fixy štěstí“
Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“
Vše se načítalo hrozně pomalu, disk byl už od sepnutí vytížený na 98-100%. Odhadl jsem to na defektní diskovou jednotku a po dlouhé době – čtyřech dnech – jsem opět zavítal za technikem. Po dvou hodinách si mě zavolal. Přečíst „Nedovolené nakládání s odpady“