Jak mě v metru pustili sednout

„Mohl byste mě prosím pustit sednout?“ došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.
„Proč, máš ňákou kartičku?“
„To asi mám, jakou byste chtěl?“ vytahuji z batůžku peněženku.
„Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.“

Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, …

„To je vtip?“
„Žádnou jinou nemám.“
„Tak to asi budeš muset stát.“
„Ale já jedu daleko,“ nevzdával jsem to.
„Jak daleko?“
„Předaleko.“
„Co to znamená?“
„Předaleko? Dál než daleko.“
„Já vim, ale co to znamená…“
„To znamená velkou vzdálenost od bodu, ze kterého cestuji, do bodu, kam cestuji,“ vysvětloval jsem.
„To jsem pochopil, ale kam jedeš?“
„Daleko.“
„Víš co? Sedni si,“ vstal pán a pustil mě sednout.

Je to vždy jen souboj trpělivosti.


Jak v lidech vzbuzuji naději

Cestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup.

Takhle lidi fungují? Vzdají se svých cílů bez vynaložení všech svých sil? Bez využití všech možností? Nemohl jsem se na to dívat. Ne, nedovolím, aby byl svět takový. Na poslední chvíli vstoupil jsem do zavírajících se dveří a vší silou se je snažil udržet otevřené.

„Neházejte flintu do žita!“ skřípnutý ve dveřích zavolal jsem na ni ovlivněn slohem Čapkovy Továrny na absolutno, kterou v metru poslední dny čítám.

Paní stála zaraženě na místě a čekala, až mi dveře rozmáčknou lebku.

„Rychle, poběžte, už nemáme moc času!“ zavolal jsem hned znovu, moje šance na přežití se každou vteřinou krátily.

Paní se rozeběhla, pomohla mi na dveře zatlačit tak, aby se znovu otevřely – což mimochodem neudělal nikdo z mých fascinovaných spolucestujících – a nastoupila.

A já teď doufám…

Snad paní i všichni svědkové pochopili kontext mého jednání a uvědomili si, že když před vámi zavírají dveře, ještě to neznamená, že se do nich nemůžete pokusit vejít.

Snad jsem změnil svět.


Jak jsem brečel v metru

Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.

„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“

Dík.

Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.

Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.


Jak jsem se vypořádal s urážkou v Makru

Stál jsem v Makru u vstupu k samoobslužným pokladnám, byl jsem další na řadě. Před sebou nákupní vozík a v něm jednu krabičku sladkostí. Nákupní vozík jsem s sebou bral, jen abych se na něm po obchodě mohl dopravovat.

„Tohle fakt miluju,“ vynořil se za mnou mladý, asi pětadvacetiletý pán s nějakou slečnou.
„Proč to nekontrolujou? Měli by vydávat zboží po předložení živnostenskýho listu, jinak sem choděj takhle samý děcka a zdržujou!“

Rozhlédl jsem se a neviděl žádné děti. Dovtípil jsem se, že myslel pravděpodobně mě. Když jsem na něm zamyšleně ulpěl pohledem, jen nadzdvihl obočí a vykulil oči – pravděpodobně na znamení, že jsem se dovtípil správně.

Prohlížel jsem si ho.

„Vidíš to? Vidíš to, ale jo?!“ rozčiloval se pán ukazujíc na obsah mého vozíku.
„Děcka dostanou kartičku od taťky, aby si mohly jít koupit levný sladkosti, a mě zatím stojí obchod!“

Šokovaný, s pootevřenou pusou na něj koukám. Jsem minimálně o 4 roky starší než on, živnostenské oprávnění mám a kartička je na moje jméno.

To mě ponouklo. Nepřestávaje šokovaně zírat na toho pána natáhl jsem ruku a do vozíku pomalu shrnul okolo 30 různých čokoládových tyčinek z malého regálu hned vedle.

A pak jsem je všechny pípal po jedné.


Jak jsem se ve vlaku nudil

V mém coupé je hrozná nuda, mí spolucestující jsou:

George – nevrlý pán, co mi seděl na místě u okénka a teď je zapšklý, protože u okénka jsem chtěl sedět já a hlavně: mám místenku.

Božena – starší paní s trvalou, co sedí u okýnka naproti mně a luští křížovku a jsem si docela jistý, že nejlepší přítel člověka na 3 není „DAC“.

Luboš a Týna – mladý spící nebo mrtvý pár.

Káťa – asi 14-letá slečna s tabletem, na kterém hraje hru podobnou Candy Crush. Před pár okamžiky dosáhla 486. levelu.

Ta jména jsem jim z dlouhé chvíle vymyslel sám, ve skutečnosti se možná jmenují jinak. Dávám tomu tak 30%.

Vedlejší coupé zatím obsadila mladá parta kluků, cca 20-24 let. Z jejich prostor slyším zaznívat živý hovor o akčních hrách, smích a občas nějakou vtipnou nadávku. A tak jsem vstal a šel za nimi.

„Čau… Máte tu místo? Můžu tu bejt s váma? Vedle je hrozná nuda…“
Polovina kluků na mě překvapeně, ale s úsměvem hledí a odpovídá, že asi jo, jasně. Druhá polovina se baví dál:

„No přesně, proto nesnášim konzole, vole, na tom se prostě nedá hrát.

„Tak jasně, to asi všichni. Asi neznam hráče – jako fakt hráče – co by jel konzole.“

Tak jsem zase vstal a šel zpátky. PlayStation 4ever.

„Já jsem to tak nemyslel,“ povídám osazenstvu svého původního coupé, jak dosedám zpět na své místo.
„Prosím?“ ptá se mě Božena a ostatní na mě zvědavě hledí.
„Já jsem ve vedlejším coupé řekl, že je s váma nuda.“
„Aha… To jsme tady neslyšeli,“ směje se Božka nejistě.
„Aha… Tak jsem to neřekl.“
Božena zase luští křížovku a zase si mě nikdo nevšímá.
„… Je to pes…“
„Prosím?“
„V těch prvních řádcích vlevo jste musela dát něco špatně, protože vám ve sloupečku ‚Nejlepší přítel člověka‘ nevyšel PES, ale DAC.“
Bohdana se na mě nuceně usmívá, zvedá si křížovku mimo mé zorné pole a říká: „No vidíte.“
„No…“ koukám na ni, jak zase luští, jak je George pořád zatrpklý, Jonáš s Týnou pořád spící nebo mrtví a Káťa bez přestání spojuje stejnobarevné dílky ve hře, pak zase na tu zvedlou křížovku.

„Teď už nevidím nic…“ hlesnu polohlasně, plácnu hlavou o sklo okna a jmu se pozorovat přírodu.

Je to tady samé pole.


Jak jsem vzdělával úřednice

S nájemní smlouvou podepsanou v červenci vcházím na úřad, kde jsem si domluvil schůzku mimo úřední hodiny kvůli přihlášení trvalého bydliště.

Už dlouho nemáte jako nájemnce povinnost žádat o souhlas majitele nemovitosti. Jakmile máte jednou platnou nájemní smlouvu, máte plné právo přihlásit se k trvalému pobytu bez ohledu na případnou nevoli majitele. Nicméně toto na úřadě v Řeporyjích nevěděli.

„Tady je číslo, tak já ještě zavolám paní, jestli s tím souhlasí,“ prohlíží si úřednice nájemní smlouvu.

„A proč?“

„Abychom věděli, jestli s tím souhlasí…“

„Ale proč? Máte v ruce podepsaný originál nájemní smlouvy.“

„Ale to není oprávnění k trvalému pobytu.“

„To teda je.“

Úřednice se blahosklonně zasmála. „Ne, to není. To vás opravňuje k tomu tam bydlet, to ano, ale k trvalému pobytu potřebujete písemný souhlas, když nemáte majitelku s sebou.“

„Nepotřebuji, četl jsem to,“ vyjádřil jsem se klidně.

„To, že jste někde něco četl, neznamená, že to tak funguje v praxi. Praxe je něco jiného, mladý pane, víte? To zjistíte, až budete starší.“

„Takže tady operujete bez ohledu na platné zákony?“ zeptal jsem se ještě a nepochopil poznámku o věku.

Ale k paní úřednici se teď přidala druhá paní úřednice a bavily se spolu na můj účet. Když jsem něco namítal, docela mě ignorovaly. Chvíli jsem je tak pozoroval a zvažoval, co dál. V první chvíli mě napadlo, že mám u sebe na tři zapalovače a v batůžku lahvičku benzínu. Pak jsem ale jen ustoupil dva kroky nazad, abych tak vystředil svou osobu do centra místnosti, kvůli lepší akustice, a začal jsem z telefonu nahlas předčítat příslušné pasáže z občanského zákoníku.

Po dvou odstavcích jsem si konečně znovu získal pozornost obou úřednic. Teď ztichly a jen na mě mlčky soustředěně hleděly. Během čtení jsem jim věnoval pár pohledů, abych se ujistil, že stále poslouchají. A když jsem skončil, zůstal jsem mlčet a nechal to na nich.

„To vůbec nevim… Kde máme ty papíry?“ ptá se jedna druhé.

„Já nevim… Hele, zavolej Evě, ta bude vědět,“ odpovídá druhá první.

Eva věděla.

Trvalý pobyt úspěšně přihlášen.


Jak se představit a přijít o kamaráda

Při svém pozvolném stěhování se do Prahy občas narazím na někoho, s kým jsem se bavil, ještě než jsem se z Prahy stěhoval do Brna. Napsal mi i jeden dávný známý, se kterým se mi kdysi psalo hodně dobře. Bavili jsme se vždycky o hrách a je o pět let mladší než já. A protože jsem v Praze a oba jsme měli ve stejnou chvíli čas, domluvili jsme se konečně na schůzce. I když mi to přišlo zbytečné, protože tenhle kluk na mě nikdy nic nezkoušel, vyslovil jsem se, že se chci jen bavit. Nemám teď vůbec chuť začínat cokoliv jiného než přátelství a nerad bych tahal ven někoho, kdo by měl jiná očekávání.

Stojím tedy na rohu frekventované ulice, kterou jsem zvolil jako místo setkání pro její potenciální bezpečnost. Svou volbu jsem ocenil v okamžiku, kdy jsem ho viděl přicházet – dost vyrostl oproti tomu, jak si ho pamatuju z fotek před lety. Ale všichni okolo mně vyrůstají, jsem zvyklý.

„Ahoj, Jirka,“ podal mi ruku a já si uvědomil, že doteď jsme si vlastně nikdy neřekli svá pravá jména.

„Medard.“

Naklonil hlavu lehce na stranu, prohlédl si mě shora dolů, udělal not bad face a pokýval hlavou: „Ok, proč ne.“

Tuhle část jsem nepochopil – to mi jako schvaloval jméno? Tak jsem ho jen zmateně následoval do restaurace, kde jsme byli domluvení, že chvíli posedíme. Chtěl jsem kofolu, ale on objednal dvě piva. Řekl jsem si alespoň o malé a na vyžádání barmanovi předložil občanský průkaz. Než natočené sklenice položili před nás na pult, moc si mě ten Jirka nevšímal. Hekticky cosi řešil na svém telefonu a já nevěděl, jestli ho můžu rušit. Piva ale natočili rychle, Jirka telefon odložil, ve spěchu si se mnou ťukl a usrkl.

„Tak jdem?“

„Co? Kam?“

„No někam do soukromí, hajzly tu asi maj, ne?“

V šoku na něj zírám a nechápavě vysvětluju, že jsem přece říkal předem, že na takové věci vůbec nejsem. A pak to přišlo…

„Tak si ale rozmysli, co vlastně chceš!“ rozhodil naštvaně ruce.

„Co? A vysílal jsem ti snad nějaký signály??“

„Neříkals mi snad hned už na ulici, že chceš m*dat???“

😀

A tak jsem to konečně pochopil. Vysvětlil jsem, že jsem říkal MEDARD… že tak se jmenuju… A on jen otráveně zavrtěl hlavou, obrátil do sebe zbytek svého piva, zaplatil za sebe a odešel.

Takže příště… příště se představím asi raději jako Medy a budu se snažit všechno hodně dobře vyslovovat…

 


Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku

…aneb netradiční recenze na JENA nábytek Brno – ul. Křenová

Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“


Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“