Prokázání charakteru

Kamarád mě vzal včera do baru, trénovat šipky. Tak tak trénuju, kolem půlnoci se vrátím zpět do bytu a nenapadne mě nic lepšího, než si ještě dvě hodiny povídat s Františkem, bývalým přítelem, se kterým ještě budu nějakou chvíli bydlet, než se přestěhuji do Prahy. Vztah máme přátelský (většinou), tak si povídáme až do dvou ráno a v pět už mi zvoní budík, že mám jít do práce. Ani ho neposouvám a do práce přijdu kolem desáté. Zapnu počítač, přemýšlím, kolik lidí by bylo bez snídaně, kdybych byl býval pekařem, napíšu pár řádků kódu… a pak se probudím a mám opravdu velkou radost, že mě nikdo nenačapal, jak jsem usnul.

Načerpanou sílu ihned využívám, vstupuji do intranetu a vidím dlooouuuhatánský feed komentářů o tom, jak se nám rozsypal celý hlavní prodejní web a kdo za to může. Celý zmatený píšu hlavnímu programátorovi, že jsem asi něco propásl. Ten se ale jen zasměje a pošle mi fotku, jak spím u sebe v kanceláři, hlavu položenou na klávesnici a omylem posílám celou neukončenou vývojovou větev do produkce…

 

 

Ten kluk mě nechal spát. Posunul klávesnici z mého dosahu, přikryl mě mojí Stitchovskou mikinou, co jsem měl na opěradle na židli, a šel všechny ty chyby opravit. Navíc všem řekl, že to způsobil sám, jen aby mě nikdo nehledal u mě v kanceláři… A takhle, takhle se pozná charakter.

Vesmír mě musí milovat, protože vždycky když už si myslím, že na tom světě zůstanu snad úplně sám, objeví se v mém okolí takoví lidi, co mě pozvou večer na šipky, dovolí mi přespávat o víkendech u nich v Praze, nechají mi na bytě zapalovač, když jdou ráno do práce, koupí mi jen tak sójové pitíčko, když jsme spolu jediní dva přes noc ve firmě, i když každý v jiném patře, nebo mě nechají spát, i když je úterý dopoledne a jsem vedoucím projektu. Ve skutečnosti jsou to teda lidi jen tři, ale zní to skvěle, když to takhle rozepíšu.

Děkuju, vesmíre (kluci).

 


Řešení? Leda ve snu

Jako web-developer v práci narazím čas od času na problém, který zbytek světa řeší třemi nebo čtyřmi způsoby, z nichž ani jeden mi zcela nevyhovuje, a musím proto hledat řešení vlastní. Někdy to zabere i několik dní, což mi samozřejmě nikdo nezaplatí, protože těm, kdo by to platit měli, je úplně jedno, jestli mi ten a ten způsob nevyhovuje, když oni v nich nevidí rozdíl. Další příčinou, proč mou snahu málokdo ocení, je fakt, že většina lidí na počítači rekreuje a má tedy dojem, že když celý den strávím před monitorem, velmi si to užívám a vůbec se nesnažím. Paradoxně, jakmile počítač opustím, abych se zbavil předchozích neúspěšných návrhů kódu a přemýšlel nad návrhem novým (představte si to jako smazání přeplněné tabule), opět jsem označován za pracovně neproduktivního. Já vím, že to vypadá, jako že si vyrábím ze skleničky a ubrousků s tučňáky vázu, ale já u toho vážně pracuji. Pozná se to podle toho, že se najednou uprostřed vystřihování tučňáků zvednu a jdu napsat hotový kód, který jsem během toho vymyslel. Přečíst „Řešení? Leda ve snu“


Vliv výšky na spánek

Jednoho dne, včera, se odebral František spát o dost dříve než obvykle, a protože já unaven nebyl, využil jsem této příležitosti k novému výzkumu. Nazval jsem ho Vliv délky tělesné schránky na povahu spánku člověka
Povahu spánku pozorovaného objektu, nazvěme ho náhodně například Objektem F, jsem srovnal s vlastními zkušenostmi, tedy jsem se stal Objektem M. Objekt F měří celkem 198cm, Objekt M pouze 173cm. Objekty jsem vystavil třem modelovým situacím. Přečíst „Vliv výšky na spánek“