Jak jsem zjistil, že lidé lžou

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to – dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani. Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal. Přečíst „Jak jsem zjistil, že lidé lžou“


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“


Pozitivní reakce na negativní akci

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.

A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“


Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

Přečíst „Mentální úroveň“


Medvídek v tramvaji

Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“


Alternativní platba

Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“


Dovolená č. 0

František mě pověřil obstaráním vhodných pokrývek hlavy na naši první dovolenou. Ještě nikdy jsme na opravdové dovolené nebyli. Teď, po pěti letech, jedeme pádlovat. Neumím plavat. A v životě jsem nepádloval. Nastudoval jsem si proto velké množství teorie a následně se jal vybírat nejvhodnější pokrývku hlavy… Přečíst „Dovolená č. 0“


Řešení? Leda ve snu

Jako web-developer v práci narazím čas od času na problém, který zbytek světa řeší třemi nebo čtyřmi způsoby, z nichž ani jeden mi zcela nevyhovuje, a musím proto hledat řešení vlastní. Někdy to zabere i několik dní, což mi samozřejmě nikdo nezaplatí, protože těm, kdo by to platit měli, je úplně jedno, jestli mi ten a ten způsob nevyhovuje, když oni v nich nevidí rozdíl. Další příčinou, proč mou snahu málokdo ocení, je fakt, že většina lidí na počítači rekreuje a má tedy dojem, že když celý den strávím před monitorem, velmi si to užívám a vůbec se nesnažím. Paradoxně, jakmile počítač opustím, abych se zbavil předchozích neúspěšných návrhů kódu a přemýšlel nad návrhem novým (představte si to jako smazání přeplněné tabule), opět jsem označován za pracovně neproduktivního. Já vím, že to vypadá, jako že si vyrábím ze skleničky a ubrousků s tučňáky vázu, ale já u toho vážně pracuji. Pozná se to podle toho, že se najednou uprostřed vystřihování tučňáků zvednu a jdu napsat hotový kód, který jsem během toho vymyslel. Přečíst „Řešení? Leda ve snu“


Jak jsem objevil hrdinu

…a stal se jeho sidekickem

Snědli moje palačinky.

A není to jen věta, která má zaujmout vaši pozornost, tento příběh se skutečně stal. Bylo mrazivé odpoledne, pátého druhý… S naší lokální brněnskou Greenpeace skupinou jsme měli odpoledne schůzku a od šesti na Moravském náměstí v úmyslu podpořit demonstraci Limity jsme my. Na odpolední schůzku jsem přinesl horu palačinek, ale pro časovou tíseň bylo rozhodnuto, že je rozbalíme a sníme teprve na náměstí, kde se o ně alespoň budeme moci podělit s rozvášněným davem, jenž s námi bude statečně držet vigilii za zničené obce kvůli těžbě uhlí. Takhle jsem si to alespoň představoval. Přečíst „Jak jsem objevil hrdinu“