Tým ZLO

Tento příběh začal dávno, předávno, v pátek večer. Svět byl tehdy ještě plný barev a nadějí, barevných nadějí i nadějných barev, užíval jsem si život plnými doušky, těšil se ze všeho, na čem spočinul můj zrak… A v jeden okamžik zalíbila se mi tuze roztomilá Greenpeace Lego lodička.

 

Nepoznamenaný zklamáním ujal jsem se myšlenky, že tu loďku získám pro Františka. Je jí jen jediný exemplář, a kdo by si ho zasloužil víc než on? Tehdy jsem se přihlásil do soutěže s batmobilem na solární pohon, se kterým mi sám František pomáhal (a mí odběratelé vědí, jak to bylo doopravdy). Dostat se do TOP 5 bylo tolik snadné, až mi to hnalo úsměv do tváře; mé blížící se vítězství bylo nezpochybnitelné. Přečíst „Tým ZLO“


Pomoc shůry

Chápu, že nás – malých Medardů – je málo, tedy není třeba vyrábět sériově klíčenky a hrníčky s našimi jmény, ale konečně přišel někdo, kdo si naší existence všiml. Někdo, kdo je ochotný vyrábět produkty pro nás bez ohledu na to, jaký je nebo bude trh. Někdo, kdo se rozhodl vzít nás za ruku a vést… A ten někdo je Dr. Beckmann a mám ho rád. S doktorem jsem se seznámil, když jsem naposledy pral prádlo. Přečíst „Pomoc shůry“


Františkem ovládané počasí

Je tomu již dávno… Psal se rok 2011.
Nastala zima a já poprvé ve svém životě trávil zimní období na jihu. Ve skutečnosti mi moc zimní nepřipadalo, upadal jsem kvůli tomu do úzkostných stavů. A když už končil podzim, nevydržel jsem to a úpěnlivě prosil Františka, zda by s tím nemohl něco udělat. Kývnul a ještě téhož večera napadlo několik centimetrů sněhu.

Přečíst „Františkem ovládané počasí“


Óda na Chiaki

Mám všeobecně jen velmi málo kamarádů, zato mám však vytříbený vkus. Ovšem občas se najde někdo, komu nestačí jen mé osobní uznání, a chce být vyvyšován veřejně. Nemám s tím problém. Protože ten člověk je natolik dobrý, že by mi nevadilo, ani kdyby zabil papeže. Vlastně bych měl i radost, to byl špatný příklad…

 

Óda na Chiaki

Chiaki, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Plnit nám bys chtěla zboží
do eshopu, coby krám.

Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
ovšem bydlím o trochu níže,
musíme ta fakta brát.

Komu štěstí v žití přálo,
v příteli že štít svůj máš,
myslím si tak, a ne málo,
že ultimate je vztah náš.

Sám byť jenom jednu duši
svojí na tom světě zval!
Byť mít k dispozici kuši,
nad Honzou vzal by tě žal.

 

autor : Friedrich Schiller & Hikaru Tenshin

 


Nákup zbytečností obhájen

Již od raného dětství mám zvýšený předpoklad k tomu, že většina věcí, za které utratím peníze, bude naprosto zbytečná. Tato má tendence obklopovat se „blbostmi“ je ve mně zakořeněná tak hluboce, že i kdybych opravdu chtěl, a já nechci, jistě by se mi nepodařilo tuto vlastnost potlačit. Doma tak mám zarámovaný obrázek Ashe Ketchuma, jak hází pokébal, nerozbaleného vojáčka z edice Soldiers of Steel, se kterým si nemůžu hrát, protože je nerozbalený, hokejové kartičky, které už nikdo nesbírá, pogy, které nemám s kým hrát, figurínu na kreslení, podle které vůbec nekreslím a kterou jsem překreslil na Batmana, autíčko z Kinder vajíčka přilepené na spodní straně poličky vzhůru nohama, které občas spadne a někoho vyděsí, Františkem nenáviděného plyšového růžového delfína malých rozměrů, přes kterého nevidí na monitor, protože jsem ho zavěsil přímo před něj, dva Lippo dávkovače, i když jsem Lippo neviděl ani nepamatuji, mnoho knih z antikvariátu, které jsem si koupil jen proto, že každá z nich stála jen pět korun, a spoustu dalších obdobných věcí. Plus přeplněné krabice, které jsem pro praktičnost pojmenoval SectorBox (tato krabice je rozdělena do šesti částí, z nichž každá byla mnou označena písmenem a číslicí a k souřadnicím vypsaným na boku krabice poctivě zapisuji všechny umístěné předměty, abych je tak lépe dohledal), Velmi potřebné nepotřebné věci, DIY, Korespondence, In processing, Poklad a spousta MemoryBoxů označených roky, kdy jsem je plnil.

Nyní jsem zjistil, že nejsem narušený. A pokud ano, je to dědičné… Přečíst „Nákup zbytečností obhájen“


Spravedlnost v mých rukou

Poté, co jsem pro špatné zkušenosti okem zběžně zkontroloval technický stav autobusu (jestli má kola) a ujistil se, že stevardka je doopravdy na svém místě, jsem vcelku spokojený usedl na své místo v autobuse a jal se rozjímat a čekat, až mi donesou časopis a pití. Mé spokojenosti ale učinila zadost právě stevardka, když s časopisy přišla…
Vyptal jsem se na nabídku a k mému překvapení tentokrát měli i dětský časopis Junior. Hned jsem si o něj řekl, načež se třetina cestujících vyklonila ze svých sedadel, aby na mě dobře viděla. Nepohoršeně působil jako jediný pán sedící dvě sedadla přede mnou, který se teď co chvíli otáčí a velmi mile se usmívá a pomrkavá. Tomu pánovi se vyhnu. Nejdřív ale jsem toho pána moc nevnímal, hledal jsem cestičku, kterou se myšička dostane z lesa ven. Endorfiny, kterými se zaplavil můj mozek v okamžiku, kdy jsem myšku z lesa dostal, hned zase odplavila znovu příchozí stevardka… Přečíst „Spravedlnost v mých rukou“


Mission: Clean Up

Určitě jste minimálně jednou za život hráli hru, kde jste ovládali postavu, která postupně nabírala zkušenosti, musela plnit úkoly, sbírat předměty, vylepšovat různé schopnosti, … Jaké schopnosti postava bude mít je jen na vás, vy zvolíte rozložení získaných bodů a tím se snažíte své postavičce ulehčit žití. Protože čím lepší postava bude, tím snadněji se dostane k cíli hry. Přesto občas zaklejete ve chvíli, kdy zjistíte, že nějaký úkol nemůžete dokončit, protože vaše skilly nejsou na dostatečné úrovni, zbývá vám málo života nebo něco podobného.

 

Přenesme se zpět ze hry do reálného života. Jaký je v tom vlastně rozdíl? Přečíst „Mission: Clean Up“


Jak jsem byl klaďasem

Býval jsem veselý, velmi extrovertní, … Shrnu to: poslouchal jsem disco. A pak mě svět začal rmoutit. Nejen lidé, svět obecně. Začal jsem jej pozorovat z větší dálky, distancoval se od běžného dění a všechno to vnímal jen jako vyprávěný příběh, který mám jako jeden z vypravěčů možnost libovolně měnit. Jsem bůžkem svého vlastního světa a dnes jsem se setkal s ďáblem. Tady to začalo doopravdy… Chtěl jsem i nadále zůstat tím klaďasem, který neublíží nevinnému. Ale situace si žádá oběti. Už to nejde vzít zpět, jednoho jsem dnes zabil.

Není to tak dávno, co jsem veřejně prohlásil, že chci vést mírové jednání s rasou komárů. Přečíst „Jak jsem byl klaďasem“


Vymyšlené světy

Filmaři. Všichni jsou jim vděční. Chtěl jsem tento článek původně pojmenovat Zlá média, ale pak jsem si uvědomil, že médium je jen nositelem informací, proto by nebylo vhodné osočovat z takových věcí právě je. Takže znovu: Filmaři. Všichni jsou jim vděční…

Díváte se na film a cítíte to. Vnímáte děj, poznáváte část po části obsah. Říkáte si, jak byste se zachovali vy na místě sledovaného hrdiny. Posuzujete charaktery, prostředí, nastávající události a podobně. A čas od času se zasníte, jaké by to bylo, kdybyste ten příběh opravdu prožili. A přejete si ho prožít.

Ano, chci chytat pokémony. Nenávidím Satoshi Tajiriho za to, že mi ukázal svět, ve kterém nemohu žít. Nepotřeboval bych se stát mistrem ligy, nemusel bych být vůbec slavný, ani bych nepotřeboval tolik pokémonů… Stačil by mi třeba i jeden. Nebo možná dva, kdyby mi jednoho ukradli Rakeťáci. Udělal bych cokoliv, abych se narodil v onom světě nenáviděného S.T. Prostě… není to fér. A už se nikdy nebudu dívat na televizi.