Nesnáším slabé lidi

a lidi, co je litují…

Bože.

Život je těžkej. Vždycky říkám, že život je ta nejtěžší hra, kterou jsem zatím hrál. A že jsem si pravděpodobně na začátku zvolil moc vysokou obtížnost. A že i to nastavení gamy jsem posral a přes den je kvůli tomu všude moc světla.

 

Vidíte, jak to funguje?

1. Přiznání slabosti

2. Okamžité přijetí výhradní zodpovědnosti za vlastní pocity a obecně situaci, ve které se nacházím

3. Vtip

 

Prostě vám nedám vůbec šanci mě politovat. A takhle si myslím, že by to mělo být. A když budete brečet vy, taky si z vás udělám srandu a donutím vás se smát.

Ale pak se setkám s někým, komu ty vole umřel křeček a řekne to nahlas. A všichni okolo jsou jako „Ty vole, jemu umřel křeček. Tak to je silný.“ A já sedím mezi nimi a ptám se sám sebe, jestli to ten litující se a ti litující ho myslí vážně. Nevím, jak se v takové situaci zachovat, protože asi každý máme v minulosti nějakýho toho mrtvýho křečka – koupit si džungaráka je pořád dost levný. Někdo má za sebou takovýho křečka jednoho, někdo hromadu – neměli bychom se navzájem takovými informacemi obtěžovat. A už vůbec bychom kvůli tomu neměli být ve společnosti nějak upřednostňováni nebo někdo kvůli nám upozaďován. Proč by neschopnost poprat se s vlastním osudem měla z někoho dělat VIP?

A taky je úplně jedno, jestli vám ten křeček umřel sám (máte ztížené podmínky k žití), někdo vám ho zabil (někdo vám ublížil) nebo jste ho zabili vy (něčeho litujete).

Až se budete někde veřejně tvářit emotivně nebo budete blokovat šipky a informovat své okolí, že vás v dětství týrali, takže na to máte vlastně právo, nebo budete ze sebe jakkoliv jinak dělat kvůli tomu mrtvýmu křečkovi chudinku, mějte na vědomí, že možná se ve vašem okolí nachází někdo, kdo toho zažil víc a jen není takovej kus hovna, aby se kvůli tomu vyčlenil ze společnosti do odstavnýho pruhu pro neschopný.

Netvrdím, že nemůžete být nikdy smutní nebo že máte zapírat svoje pocity. Když se před vámi rozbrečí nejlepší kamarád, je to v pořádku – od toho jste kamarádi a pravděpodobně nejlíp víte, co dělat a říkat. Ale vážně považujete za nutné sdílet to na facebooku a nechat se plácat po ramínku? Nebo naopak takové lidi litovat, objímat a vyjadřovat jim jakkoliv emoční spoluúčast? Vážně máte pocit, že nějakým R.I.P. příspěvkem lze uctít něčí památku? A pokud souhlasíte, že ne, tak proč to děláte?

Včera jsem hrál s Domkem stolní fotbal. A protože ho umí podstatně líp než já, požádal jsem ho, aby na mě byl ve hře hodný. Prohrál jsem jen o jeden gól. Ale ten pocit ponížení, že jsem si snížil obtížnost jen proto, že jsem nebyl schopný se za ty roky hru pořádně naučit… další hru už jsem chtěl hrát normálně. Dal jsem asi šest gólů, z toho pět omylem do vlastní brány. Ale tu hru jsem si parádně užil.

 

Tak si dejte facku a jedeme dál.

 

Omlouvám se za nevybíravý slovník, ale potřebovali jste to.

 

Vlastně se to všechno dalo vyjádřit jediným screenshotem:

 


Pánská kosmetika

Přírodní parfémy – Péče o tělo – Péče o vlasy – Péče o obličej – Péče o ruce – Muži

Toto je výpis kategorií nejmenovaného internetového obchodu s kosmetikou.

Jako bychom my snad neměli tělo, vlasy, obličej a ruce zvlášť a byli jen nějaká sourodá masa hmoty s vlastním označením „muži“. Nemáme snad právo na výběr? Musíme brát, co nám dají a spokojit se s tím? Proč nám nabízí méně než ženám? Copak jsme něco míň?

Takové myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem do obchodu vstoupil. Jakmile jsem ve dvou minutách dokončil svůj nákup, poohlížel jsem se ještě po nějaké dámské kosmetice, kterou bych mohl věnovat. A najednou jsem se ztratil.

Čtyři různé kategorie, ve kterých bych nečekal rozdíl, dvacet různých výrobků ke stejnému účelu rozdělených ještě do dalších minimálně osmi vůní. Spojme s tím fakt, že všechny stojí plus mínus stejně a staneme se naprosto bezradnými.

Nakonec jsem tedy rád, že mužům bylo zařízeno v této věci takové pohodlí, kdy stačí kliknout v menu na položku Muži a vybrat si, jestli chceme vonět jako oceán nebo les… Je to velmi pohodlné a oceňuji, že se nemusím proklikávat tím miliónem kategorií. Dvacet výrobků se stejným výsledkem vynásobené čtyřiceti různými vůněmi a snížené pouze o počet cenových kategorií, ve kterých se nechceme pohybovat. Jak tohle může někoho bavit? Prostě se chci umýt, na co k tomu potřebuji 620 různých vůní? Stejně je nikdy neočucháte všechny, a tak ve skutečnosti nikdy nezjistíte, „jaká vůně je pro vás ta pravá„…


Když říkáte, že nejste rasisti…

Proč vůbec zmiňujete něčí barvu pleti?

Třeba já mám obecně problém s lidmi. Pokud byste z nějakého důvodu rádi věděli, jaké barvy pleti jsou, z 99% je to bílá. S menšinami nemívám problém, ba naopak mi často pomáhají, když mě šikanuje bílá většina. Přesto, když někomu vyprávím o tom, co se mi stalo, necítím potřebu říct, že se jednalo o „bílé Čechy“. Stejně tak si všímám, že ani ostatní se takto nezmiňují, jedná-li se o ně. Jakmile se ale barva kůže o odstín vychýlí, sdělení tuto informaci obsahuje. Proč? Čím je to důležité pro příběh? Není komické, že většinou po této informaci následuje ještě ujištění „nejsem rasista“? Přečíst „Když říkáte, že nejste rasisti…“


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“


Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od pražské kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

Přečíst „Mentální úroveň“


Medvídek v tramvaji

Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“


Hranice nerudnosti

Zapomeňte na Povídky malostranské, tohle bude o něčem jiném. Zcela náhodou jsem totiž objevil hranici, kdy se z docela milého a příjemného člověka stává člověk nerudný a s takovým tím zoufalým výrazem v obličeji, který indikuje blízké psychické zhroucení nebo alespoň pokus o sebevraždu. Jako testovací subjekt mi posloužil František. Přečíst „Hranice nerudnosti“


Jak zaujmout pozornost

Mnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi.  Vím to, protože jsem to zkusil. Říká se, že je lepší, když oslovíte někoho přímo, protože tehdy se dotyčný začne cítit odpovědný za to, co se stane. Ne, je to úplně stejné, jako když vy zrychlujete krok, protože se k vám blíží ten pán, co po vás chce vždycky drobné. Taky se pak necítíte zodpovědní za to, že má hlad. Na optimální způsob oslovení davu jsem přišel náhodou… Přečíst „Jak zaujmout pozornost“