Proč neslavit Vánoce

Annie vám dala 4 tipy na Vánoce bez stresu. Já vám dám 4 tipy, proč Vánoce neslavit vůbec. Asi bych našel těch důvodů víc, třeba komercializaci, ale chtěl jsem se držet stejného počtu jako Annie, aby to bylo fér.

Víra

Pokud nejste věřící, je trochu zvláštní, že vůbec Vánoce slavíte. Vánoce jsou křesťanské oslavy narození Ježíše Krista (posunuté datum pomineme). Chápu, že nemusíte mít doma Betlém, on Santa už celkem dávno ukradl Ježíšovi celou šou. Ale trvám na tom, že pokud jste nevěřící a slavíte Vánoce, je to úplně stejné, jako kdybyste slavili třeba 4. července jako Čech Den nezávislosti. Proč byste něco takového dělali?

Přetvářka

Pamatuju si, jak jsme se jako malí nesměli o Vánocích se sourozenci hádat. Ostatní dny v roce to bylo vcelku jedno, ale na Vánoce bylo vyžadováno, abychom k sobě byli milí. Stejně funguje i většina ostatních lidí – snaží se, aby o Vánocích s ostatními vycházeli lépe, jsou milejší než obvykle, pozornější, ozývají se lidem, na které celý rok ani nepomysleli. Je to trapný.

Dárky

Tento bod přímo souvisí s přetvářkou. Lidé kupují dárky i lidem, které nemají rádi, když mají pocit, že se to od nich očekává. Dost často danou osobu ani pořádně neznají, takže koupí něco, co ten druhý neocení – ale ten zase musí předstírat, že ano, protože to se očekává od něj. A počítají cenu, aby koupili něco v přiměřené hodnotě dárku, který očekávají od druhé strany.

Když chci dát někomu dárek, dám mu ho proto, že chci. Ne proto, že se něco slaví, nebo proto, že jsem dostal dárek já od něj. Nesrovnávám jejich hodnotu s hodnotou dárků, které jsem dostal já (pokud nějaké). A nikdy nepřemýšlím nad tím, co bych měl někomu koupit. Protože pokud na tuto otázku neznám jasnou odpověď, pak toho člověka dostatečně neznám a není důvod, proč bych mu měl něco kupovat. Dárky kupuju vždycky proto, že vím, když někdo něco chce a chci mu to pořídit, protože na to daný člověk buď nemá, nebo za to nechce utrácet, nebo ho chci potěšit tím, že si pamatuju nějakou drobnost. Jako když jsem koupil kamarádce pěknou sadu báboviček s kyblíkem a lopatkou na písek, protože mi jednou vyprávěla, jak jako malá záviděla ostatním dětem na pískovišti, a já jí to chtěl vynahradit. I když je možné, že tu sadu už dávno vyhodila, nebo ji nikdy ani nepoužila, bylo to gesto, kterým jsem vyjádřil, že ji poslouchám, zajímá mě její život a mám ji rád.

Úplně nejhorší jsou asi seznamy vánočních přání. Když vám někdo musí vyloženě říct, co by si přál, nemáte s ním pravděpodobně dostatečný kontakt a měli byste nejdřív napravit to, než vůbec budete přemýšlet o nějakých dárcích.

Existují lidi, které znám a dárky k Vánocům jim dávám, protože jsou buď věřící nebo blázni jako Annie. Ale ty dárky jim stejně kupuju celý rok, jak se mi chce. Jen to prostě do Vánoc skladuju ve skříni, protože jejich oslavy Vánoc respektuji.

Téma

Líbí se mi světélka, sobi, sníh, rád bobuju, stavím sněhuláky, nosím rolničky, jím cukroví a piju jablečný čaj se skořicí. Kromě sobů a rolniček, které proslavil Santa, nic z toho nemá přímou spojitost s Vánocemi – a sobi a rolničky taky existují i bez nich. Nechápu tedy, proč bychom nutně museli čekat na Vánoce, abychom si něco dobrého upekli a nosili „ošklivé“ svetry. Všechno tohle můžeme dělat celý rok – dokonce i sáňkovat, když odjedete někam do hor. Třeba světélka na okně mám celoročně a zapínám si je, kdykoliv na to mám náladu. Jediný člověk, co s tím měl problém, byl soused, kterému to svítilo do okna – a ten už umřel, takže dobrý.

 

Hikaru, alias „trochu Grinch“


Roztřídil jsem lidi

Někdo třídí odpad, já třídím i lidi. Jednou ráno mě František vzbudil časně, podal mi šálek horkého čaje a zeptal se, jestli mu pomůžu uklidit náměstí před radnicí, z jejíž střechy přes noc v bouři odlítaly velké polystyrenové desky.

Možná si romantická rána představujete trochu jinak, já oceňuji schopnost uvědomit si své vlastní možnosti a řídit se jimi bez odvolávání se na možnosti druhých. Nemám rád lidi, co lají nad věcmi, které mohou změnit, ale nemění je, protože tyto činy očekávají od jiných. Tolik zbytečných a prázdných řečí. A tak jsem vypil svůj čaj a šťastný, že sdílím život s někým, kdo je mi v tomto ohledu blízký, jsem se s Františkem vydal před dům poklidit.

Okolo procházely davy lidí. Roztřídil jsem je do několika kategorií: Přečíst „Roztřídil jsem lidi“


Mentální úroveň

Měl jsem zrovna dokořán otevřené dveře od kanceláře a kreslil návrh webu, když dovnitř nakoukla cizí paní, za chvíli zmizela a za další chvíli jsem ji viděl povídat si s vedoucím oddělení v chodbě o kus dál. Tím nakouknutím vzbudila můj zájem, tak jsem i poslouchal.

„V záznamech máte, že pán tady naproti je ročník 90… Můžete mi předvést jeho práci? Viděla jsem, že si tam něco kreslí…“
„Určitě, on je tu přes weby.“
„Budu ráda, když mi něco ukážete. Znáte to, v praxi se hodně stává, že lidi, jako je on, nabírají do firem jen kvůli dotacím…“

Přečíst „Mentální úroveň“


Medvídek v tramvaji

Protože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí. Přečíst „Medvídek v tramvaji“


Hranice nerudnosti

Zapomeňte na Povídky malostranské, tohle bude o něčem jiném. Zcela náhodou jsem totiž objevil hranici, kdy se z docela milého a příjemného člověka stává člověk nerudný a s takovým tím zoufalým výrazem v obličeji, který indikuje blízké psychické zhroucení nebo alespoň pokus o sebevraždu. Jako testovací subjekt mi posloužil František. Přečíst „Hranice nerudnosti“


Jak zaujmout pozornost

Mnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi.  Vím to, protože jsem to zkusil. Říká se, že je lepší, když oslovíte někoho přímo, protože tehdy se dotyčný začne cítit odpovědný za to, co se stane. Ne, je to úplně stejné, jako když vy zrychlujete krok, protože se k vám blíží ten pán, co po vás chce vždycky drobné. Taky se pak necítíte zodpovědní za to, že má hlad. Na optimální způsob oslovení davu jsem přišel náhodou… Přečíst „Jak zaujmout pozornost“


Vliv výšky na spánek

Jednoho dne, včera, se odebral František spát o dost dříve než obvykle, a protože já unaven nebyl, využil jsem této příležitosti k novému výzkumu. Nazval jsem ho Vliv délky tělesné schránky na povahu spánku člověka
Povahu spánku pozorovaného objektu, nazvěme ho náhodně například Objektem F, jsem srovnal s vlastními zkušenostmi, tedy jsem se stal Objektem M. Objekt F měří celkem 198cm, Objekt M pouze 173cm. Objekty jsem vystavil třem modelovým situacím. Přečíst „Vliv výšky na spánek“


Dveře pro každého

Nejsem příliš schopný, co se zařizování a organizace týče. Mám problém s pamětí a řazením různých aktivit mé osoby za sebe. Většinu života se proto o mě někdo stará, říká mi, co mám dělat, a všechny mé záležitosti také vyřizují jiní. Je to velmi pohodlné a taky praktické – nikdy nic nepokazím. Tento mnou vyvinutý systém mi názorně předvádí, jak se pohybovat v úřadech, a zároveň mi dává prostor k poznávání nových věcí a uvědomování si jejich podstaty.
Tak například zrovna včera jsem doprovázel Fedyho po jeho pobytu v nemocnici na kontrolu k lékaři. Seděl jsem v čekárně rentgenové kliniky, pozoroval okolí, a protože se nerad nudím, pohupoval jsem nohama nad zemí (párkrát jsem zkoušel sedět tak, aby mi nohy dosáhly na zem, ale shledal jsem tento způsob sezení velmi nezáživným). Při svém přemýšlení jsem se nejdříve pozastavil nad nápisem na dveřích vlevo ode mě: „Ovladovna.“ Chvíli mi trvalo, než jsem tento nový, mnou dříve nikdy neslyšený, výraz vstřebal. A hned po nápisu následoval skvělý objev. Jednotlivé dveře vedoucí do rentgenových sálů se od sebe lišily svou šířkou. Tudíž když přijdete k recepci a podáte paní za přepážkou své doporučení, dobře si vás prohlédne, a pak dle šířky vašeho těla zhodnotí, do kterých z dveří vás pošle.
Tento postup zamezí tomu, aby se kdokoliv z pacientů zasekl mezi futry. Jsem tomu opravdu rád, protože svou nízkou váhu jsem si vždy držel především kvůli skladnosti. Svět je sice velký, ale osobní prostor na člověka se neustále zmenšuje a já se přizpůsobil. Kolikrát už jsem s pohledem upřeným na futra s rohlíkem u úst váhal, zda můžu dál jíst, zda bych ještě prošel. Strach z toho, že bych se mezi futry zasekl, mi ale v jídle pokračovat většinou nedovolil. Teď je vše jiné.
A tak vás vyzývám: jezte jak je vám libo. Tloustněte! Teď už nás nic neomezuje, na rentgen se dostaneme vždycky.

Nejsem příliš schopný, co se zařizování a organizace týče. Mám problém s pamětí a řazením různých aktivit mé osoby za sebe. Většinu života se proto o mě někdo stará, říká mi, co mám dělat, a všechny mé záležitosti také vyřizují jiní. Je to velmi pohodlné a taky praktické – nikdy nic nepokazím. Tento mnou vyvinutý systém mi názorně předvádí, jak se pohybovat v úřadech, a zároveň mi dává prostor k poznávání nových věcí a uvědomování si jejich podstaty.

Tak například zrovna včera jsem doprovázel Fedyho po jeho pobytu v nemocnici na kontrolu k lékaři. Přečíst „Dveře pro každého“