Jak jsem anektoval louku

Při venčení atakoval jsem starou babču herdou ramenem do ramene, úplný wrestling. Chtěla mi kopnout do psa, protože čuchal jejího psa. I přesto, že jsme šli pořád dál od nich a oni za námi. Ještě že jsem si pro Quentina šel a byl tak blízko, že když jsem viděl ten nápřah nohy, mohl jsem okamžitě zareagovat. Musím říct, že kdyby babča po mém zásahu spadla, což se skoro stalo, asi bych jí dal takovej ten wrestlingovej finiš se skokem a dopadem na loket.

Pak jsme se už jen staročeštinou vzájemně uráželi, dokud nebyla dehydrovaná a neodešla z louky. Sice jsem byl původně už na cestě domů a ona teprve přicházela, ale po tomto incidentu jsem musel zůstat dokud neodešla, abych jí dal najevo, že ta louka je moje.


Jak jsem brečel v metru

Dobré je, že i když brečíte v metru, vždycky se najde někdo, kdo se vás bude snažit rozveselit a vy budete mít pocit, že přece jen nejste všem ukradení.

„Ahoj,“ přisedl si ke mně asi pětadvacetiletý kluk.
„…? Čau,“ utíral jsem si slzy, ale brečel dál.
„Jseš v pohodě? Chceš si povídat?“
„Ani ne, díky…“
„To je škoda… Rád posloucham, jak se maj lidi špatně.“
Přes pláč jsem se neubránil smíchu.
„Sušenku?“ vytáhl z batůžku Tatranku.
„Ne, dík, já jsem vegan…“
Pokýval chápavě hlavou. „Hm… Taky bych brečel, kdybych nemohl jíst Tatranky,“ rozesmíval mě dál.
Chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Už nebrečíš, super. Teď už vypadáš jen děsně smutně, tak dobrý.“
Nic jsem neříkal a jen jsem se dívaje do země uchechtával tomu, že používá stejnou sarkasticko-rozesmívací taktiku jako já, když se snažím někoho utěšit.
„Dobře se mi s tebou kecá. Nic neříkáš a asi si myslíš, že jsem zábavnej – to oceňuju,“ pokračoval v tom. „Tak tě doprovodim, jo? Kam jedem?“

Dík.

Můžete brečet kvůli tomu, že vám někdo umřel. Můžete brečet kvůli tomu, že vám spadla zmrzlina. V tom druhém případě jste sice trapní a neměli byste se nikomu vnucovat, ale když za vámi přesto někdo iniciativně přijde a je hodný, vesmír je hezčí.

Škoda jen, že jsou to většinou úplně cizí lidi.


Zužitkování mrtvoly

 Místo:  vedlejší kancelář ve firmě
 Čas:  29. 5. 2017
 Zápletka:  Kolegové něco slaví, všichni jedí někým donesené chlebíčky. Poté, co jsem s díky odmítl a následně byl nucen vysvětlit, že sundání šunky nepomůže, protože bych musel také sundat sýr, seškrábat pomazánku a nějakým způsobem vyseparovat E471 z té veky, to starší kolega zkoušel dál. Přečíst „Zužitkování mrtvoly“


Pozitivní reakce na negativní akci

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.

A toho v dnešním světě nejlépe docílíte tak, že se nebudete snažit, aby vaše reakce byly za každou cenu přímo úměrné akcím vašeho okolí. Jistě, ono to svádí, když vás někdo slovně napadne, napadnout ho zpátky. Ale kdyby vás nenapadli, napadli byste vy je? Dejme tomu, že ne. Pokud na vás tedy někdo útočí a vy útočíte zpět, jste ovlivnitelní. Přečíst „Pozitivní reakce na negativní akci“


BFV a proč JTŠ

Běžné fáze vztahu a proč je to špatně

V této úvaze se v bodech zabývám nejběžnější posloupností vztahů a jejich definicí skrze přístup lidské rasy k daným konkrétním etapám partnerského života. Závěrem obhajoba vlastního negativního postoje vůči vylíčeným zvyklostem a odlišného vnímání samého ve snaze vysvětlit rozhodnutí žít v domácnosti s partnerem neregistrovaný. Přečíst „BFV a proč JTŠ“


Přeprava přepravky

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.
Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně.
Výtah zastavil v přízemí. Můj zrychlený dech prozrazoval nervozitu, ruce se mi klepaly a stále jsem uvažoval o možnosti nechat přepravku ležet před dveřmi pana X, zazvonit, utéct, a pak všechno svést na holuba. Ale rozhodl jsem se překonat sám sebe a potýkat se s tím problémem přímo.
Dorazil jsem ke dveřím. Byly otevřené. Všude po domě je zapojen kamerový systém, nemohl jsem se zastavit a znovu sbírat odvahu. Musel jsem to udělat hned. Čas plynul… Naposledy jsem se zhluboka nadechl, zaklepal na otevřené dveře a trupem se naklonil dovnitř – práh jsem se překročit neodvážil. Zastihl jsem pana X při práci. Pozdravil jsem ho a tím ho na sebe podruhé upozornil. Aniž bych mu dal přílišný prostor k oplacení pozdravu, vysvětlil jsem mu, že jsem k němu byl vyslán s přepravkou. Pobídl mě, abych ji nechal ležet na zemi. Oční kontakt!! Okamžitě jsem sklopil zrak, abych vyjádřil svou podřízenost, a přepravku položil vedle dveří. Poděkoval. Dvakrát. Nervozitou se mi podlamovala kolena a já sbíral poslední zbytky odvahy, abych vyslovil větu „Není zač.“ Pak jsem znovu pozdravil a na oplátku mi bylo věnováno přání pěkného dne. Při tom jsem zřetelně zahlédl na jeho tváři úsměv. I milý tón jeho hlasu napovídal tomu, že se usmívá. Vyklonil jsem svůj trup zase zpátky do chodby a odešel k výtahu, abych se dopravil domů.
Když se mi trochu přestaly klepat ruce a podařilo se mi odemknout, s úlevou jsem si oddechl, že už je po všem. Stále ale přemýšlím nad tím, zda se opravdu usmál. Nebo to byl snad jen přelud vyvolaný tak silnou intenzitou stresu? Dokáže jeho tvář vůbec dělat takové věci, jako je úsměv? Kdo ví… Ale jedno je jisté. Dnes jsem překonal všechny odvážné.

Nazval bych to dobrodružnou výpravou, ale skutečnost je taková, že šlo o doopravdy velmi nebezpečný a riskantní úkol. Musel jsem přepravit přepravku na kočku. Doba stanovená ke splnění tohoto úkolu čítala patnáct minut. Nebyl čas přemýšlet. A během cesty nebyla ani možnost.

Převlékl jsem se do co možná nejnormálnějšího oblečení a vydal se za panem X. Budu mu zde říkat pan X, protože drsnější písmenko než X mě nenapadlo. Úsek dělící byt, ve kterém bydlím, od výtahu je vcelku neobyčejně krátký, takže jsem se rázem ocitl vně. Během sesunu z pátého patra do přízemí mě napadlo, že by možná bylo bezpečnější a efektivnější využít v této situaci služeb pánů ve žlutých trikotech, takzvané Messengery. V tomto případě by jejich služba nemusela být ani příliš drahá, jednalo se jen o těch pět pater. Ale nebyl čas zjišťovat kontakt na brněnské Messengery a zda vůbec Brno své Messengery má. Bylo to na mně. Přečíst „Přeprava přepravky“