Blog malého ale ambiciózního uke
Máme v práci nového kolegu. V rámci zlepšení vztahů na pracovišti jsem se rozhodl vyptat se ho na něco osobního…
Hikaru: „Z jaké jsi koleje?“
Kolega: „Dělal jsem Masarykovu univerzitu.“
Hikaru: „Co? Ptám se tě na tvou školu čar a kouzel.“
Kolega: „Myslíš Harryho Pottera?“ Přečíst „Z jaké jsi koleje?“
Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Vím o tom, že neprodávají zrovna nejluxusnější kousky a že tomu odpovídá i cenové rozpětí nabídky. Ale byl jsem už snad v každé „slušné“ prodejně nábytku v Brně a chtěl jsem si tedy prohlédnout i někoho ze zástupců těch laciných, co prodávají polské zboží. Nakonec, budeme s Františkem stavět dům, do kterého plánujeme nábytek na míru. Životnost sedací soupravy do stávajícího bytu proto tolik neřeším. Jen chci, aby byla pohodlná a aby se mi vešla do pokoje.
Osud tomu chtěl, abych zavítal pravděpodobně do té nejhorší prodejny, kterou JENA nábytek má. Neumím si totiž představit, že by se šlo k zákazníku chovat nevhodněji.
Prvním pasivním útokem na mou osobu cítil jsem, že je samotné umístění prodejny. Už fakt, že se na prodejnu nemůžu podívat přes Google Street View, mi naznačoval, že něco není, jak bych si představoval. Ale jsem člověk důvěřivý. Rád jsem tedy věřil, že areál, ve kterém je prodejna umístěna, pouze není přístupný autům. Ve skutečnosti by tento areál neměl být přístupný ani lidem. Nicméně i v okamžiku, kdy jsem osobně do areálu vkročil a ocitl se ve špinavém prašném prostředí obklopen polorozpadlými stavbami postakopalyptického vzezření, nedokázal jsem se pohoršit, protože mi to připomínalo prostředí hry Fallout. A tu mám rád. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“
„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.
A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“
V pracovní smlouvě mám napsáno, že mám iniciativně řešit problémy. Když se o něco takového snažím v rámci webových stránek, protože jsem webdeveloper, vždy se najde někdo, kdo se cítí být v tomto oboru více způsobilý a prosadí si vlastní názor. Třeba údržbář nebo uklizečka. Abych dostál svým smluvním povinnostem, hledal jsem tedy odvětví, které by mi dalo vyniknout. A každý den ráno musíme do patra procházet na schodišti okolo této nevzhledné… instalace. Přečíst „Jak jsem byl socha“
Vše se načítalo hrozně pomalu, disk byl už od sepnutí vytížený na 98-100%. Odhadl jsem to na defektní diskovou jednotku a po dlouhé době – čtyřech dnech – jsem opět zavítal za technikem. Po dvou hodinách si mě zavolal. Přečíst „Nedovolené nakládání s odpady“
Do práce jezdím na kole. Jezdím ráno, před svítáním, většinou. Na trase je v jednom místě přejezd přes silnici pro cyklisty. A protože přechod pro chodce je mnohem dál, přebíhal jsem jeden den silnici pěšky právě po tom přejezdu… A hned za rohem stál policejní vůz, kterého jsem si při pečlivé kontrole provozu na silnici nestačil všimnout. Přečíst „Rozhovory s policisty“
Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“
V čekárně u lékaře stojím těsně vedle dveří tak, aby mě nikdo zevnitř neviděl. Po nějaké době se konečně otevřou dveře.
Vyskočím ze zákrytu: „BAF!!“
Sestřička uskočí: „Panebože, to je blbec!“
Z dálky se zpoza pootevřených dveří doktorovy ordinace ozve: „Áá, pan Hüttenbach, že ano?“
Dívám se tak na svůj a Františkův občanský průkaz a snažím se pochopit, proč všichni ostatní vypadají na svých identifikačních kartách normálně. Myslel jsem si, že rozdíl je v tom, kdo fotografie pořizuje. Ale v naší zemi si můžete vybrat jen mezi… Přečíst „Fotografie na ID kartu“
Před nějakým časem jsem si dva týdny poležel v nemocnici. Většinu historek jsem publikoval už dřív, teď jsem narazil na ztracené zápisky, které jsem ještě nepřepsal. Předtím, než začnete číst, bych se ještě rád vyjádřil, že se mi po nemocnici i celém jejím personálu stýská. Všichni byli moc milí a trpěliví a nikdo mi nenadával, když jsem si zpíval.
„Pane, vy jste můj operatér?“ promluvím do ticha sálu, už připoutaný k lůžku, k cizímu muži oblékajícímu se do bílého pláště. Přečíst „Můj operatér“