Jak jsem vzdělával úřednice

S nájemní smlouvou podepsanou v červenci vcházím na úřad, kde jsem si domluvil schůzku mimo úřední hodiny kvůli přihlášení trvalého bydliště.

Už dlouho nemáte jako nájemnce povinnost žádat o souhlas majitele nemovitosti. Jakmile máte jednou platnou nájemní smlouvu, máte plné právo přihlásit se k trvalému pobytu bez ohledu na případnou nevoli majitele. Nicméně toto na úřadě v Řeporyjích nevěděli.

„Tady je číslo, tak já ještě zavolám paní, jestli s tím souhlasí,“ prohlíží si úřednice nájemní smlouvu.

„A proč?“

„Abychom věděli, jestli s tím souhlasí…“

„Ale proč? Máte v ruce podepsaný originál nájemní smlouvy.“

„Ale to není oprávnění k trvalému pobytu.“

„To teda je.“

Úřednice se blahosklonně zasmála. „Ne, to není. To vás opravňuje k tomu tam bydlet, to ano, ale k trvalému pobytu potřebujete písemný souhlas, když nemáte majitelku s sebou.“

„Nepotřebuji, četl jsem to,“ vyjádřil jsem se klidně.

„To, že jste někde něco četl, neznamená, že to tak funguje v praxi. Praxe je něco jiného, mladý pane, víte? To zjistíte, až budete starší.“

„Takže tady operujete bez ohledu na platné zákony?“ zeptal jsem se ještě a nepochopil poznámku o věku.

Ale k paní úřednici se teď přidala druhá paní úřednice a bavily se spolu na můj účet. Když jsem něco namítal, docela mě ignorovaly. Chvíli jsem je tak pozoroval a zvažoval, co dál. V první chvíli mě napadlo, že mám u sebe na tři zapalovače a v batůžku lahvičku benzínu. Pak jsem ale jen ustoupil dva kroky nazad, abych tak vystředil svou osobu do centra místnosti, kvůli lepší akustice, a začal jsem z telefonu nahlas předčítat příslušné pasáže z občanského zákoníku.

Po dvou odstavcích jsem si konečně znovu získal pozornost obou úřednic. Teď ztichly a jen na mě mlčky soustředěně hleděly. Během čtení jsem jim věnoval pár pohledů, abych se ujistil, že stále poslouchají. A když jsem skončil, zůstal jsem mlčet a nechal to na nich.

„To vůbec nevim… Kde máme ty papíry?“ ptá se jedna druhé.

„Já nevim… Hele, zavolej Evě, ta bude vědět,“ odpovídá druhá první.

Eva věděla.

Trvalý pobyt úspěšně přihlášen.


Prokázání charakteru

Kamarád mě vzal včera do baru, trénovat šipky. Tak tak trénuju, kolem půlnoci se vrátím zpět do bytu a nenapadne mě nic lepšího, než si ještě dvě hodiny povídat s Františkem, bývalým přítelem, se kterým ještě budu nějakou chvíli bydlet, než se přestěhuji do Prahy. Vztah máme přátelský (většinou), tak si povídáme až do dvou ráno a v pět už mi zvoní budík, že mám jít do práce. Ani ho neposouvám a do práce přijdu kolem desáté. Zapnu počítač, přemýšlím, kolik lidí by bylo bez snídaně, kdybych byl býval pekařem, napíšu pár řádků kódu… a pak se probudím a mám opravdu velkou radost, že mě nikdo nenačapal, jak jsem usnul.

Načerpanou sílu ihned využívám, vstupuji do intranetu a vidím dlooouuuhatánský feed komentářů o tom, jak se nám rozsypal celý hlavní prodejní web a kdo za to může. Celý zmatený píšu hlavnímu programátorovi, že jsem asi něco propásl. Ten se ale jen zasměje a pošle mi fotku, jak spím u sebe v kanceláři, hlavu položenou na klávesnici a omylem posílám celou neukončenou vývojovou větev do produkce…

 

 

Ten kluk mě nechal spát. Posunul klávesnici z mého dosahu, přikryl mě mojí Stitchovskou mikinou, co jsem měl na opěradle na židli, a šel všechny ty chyby opravit. Navíc všem řekl, že to způsobil sám, jen aby mě nikdo nehledal u mě v kanceláři… A takhle, takhle se pozná charakter.

Vesmír mě musí milovat, protože vždycky když už si myslím, že na tom světě zůstanu snad úplně sám, objeví se v mém okolí takoví lidi, co mě pozvou večer na šipky, dovolí mi přespávat o víkendech u nich v Praze, nechají mi na bytě zapalovač, když jdou ráno do práce, koupí mi jen tak sójové pitíčko, když jsme spolu jediní dva přes noc ve firmě, i když každý v jiném patře, nebo mě nechají spát, i když je úterý dopoledne a jsem vedoucím projektu. Ve skutečnosti jsou to teda lidi jen tři, ale zní to skvěle, když to takhle rozepíšu.

Děkuju, vesmíre (kluci).

 


Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku

…aneb netradiční recenze na JENA nábytek Brno – ul. Křenová

Ze zoufalství z nedostatečné nabídky sedacích souprav v Brně vypravil jsem se do prodejny JENA nábytek. Primárně proto, že jako jedna z mála prodejen nábytku provozuje také online katalog produktů s možností jejich filtrace podle rozměru. Přečíst „Jak jsem se pokoušel urazit prodejce JENA nábytku“


Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem. Přečíst „Věštba ortopeda“


Rozhovory s policisty

Do práce jezdím na kole. Jezdím ráno, před svítáním, většinou. Na trase je v jednom místě přejezd přes silnici pro cyklisty. A protože přechod pro chodce je mnohem dál, přebíhal jsem jeden den silnici pěšky právě po tom přejezdu… A hned za rohem stál policejní vůz, kterého jsem si při pečlivé kontrole provozu na silnici nestačil všimnout. Přečíst „Rozhovory s policisty“


Alternativní platba

Zdaleka ještě nejsem obeznámen se všemi zvyklostmi světa, například nevím, co je u lékaře zpoplatněno a co ne. A protože u sebe z bezpečnostních důvodů nenosím hotovost – a když nečekám žádný výdaj, tak ani kartu – stává se mi, že doplácím dodatečně. Například dnes jsem si šel pro potvrzení o pracovní neschopnosti, ale protože jsem chtěl data zapsat zpětně, dovolil si lékař říct si o drobný úplatek. S tím nemám problém, sám mu úplatky nabízím, jen je dnešek zrovna tím dnem, kdy jsem na cestách nebyl finančně vybaven. Přečíst „Alternativní platba“


Státní zaměstnanci

V čekárně u lékaře stojím těsně vedle dveří tak, aby mě nikdo zevnitř neviděl. Po nějaké době se konečně otevřou dveře.

Vyskočím ze zákrytu: „BAF!!“
Sestřička uskočí: „Panebože, to je blbec!“
Z dálky se zpoza pootevřených dveří doktorovy ordinace ozve: „Áá, pan Hüttenbach, že ano?“

Přečíst „Státní zaměstnanci“